Home | London | Postřehy z Irska | Bydlení | Práce | Cestování | Párty |

Cestopis


Jak to vlastně celé začalo

Jednoho dne nám Faba oznámil, že jede do Irska a jestli nechceme jet taky. Tak jsme řekli, že jo. Původně to skoro vypadalo, jako že to nikdo nemyslí moc vážně, ale postupem času bylo vidět, že to vážně berou všichni. Ale tak nějak pořád se nic nedělo, nikdo to nevěděl úplně jistě, jestli nebudou problémy ve škole a tak. Například já bych neodjela nebýt úspěšně složené zkoušky z modelování systémů a procesů, která se mi povedla skoro na poslední chvíli. Takže až vyloženě pár dní před odjezdem jsme začali se zařizováním.

Vymysleli jsme si cestu tak, že to vezmeme přes Londýn, abychom ho taky viděli, když už je to cestou. Do Londýna jsme jeli autobusem od Student Agency. Z Londýna do Dublinu jsme letěli s britskou společností Ryianair, která nabízí dost levné letenky po celé evropě. Krom Prahy teda, tam nelítaj. Letenky jsem zařizovala já pro všechny, jízdenky jsme kupovali já s Fabou a Kurtem.


Odjezd

V pátek 9.7.2004 jsme se stavili v jedné směnárně na Praze 1 a pak už rovnou na Florenc na autobus. Vyjeli jsme přibližně v poledne. Na Česko-Německých hranicích jsme museli dát pasy a občanky a hezkou chvilku jsme si počkali, než nám je celník donesl zpátky. Když jsme projízděli německem, pouštěli nám v autobuse filmy, nejdřív nějaký z vojenského soudního prostředí, pak Hodiny a nakonec komedii, název si nepamatuju, ale už jsem ji viděla. Další hranice, které jsme postřehli, byli až mezi Anglií a Francií. Ve Francii kousek před tunelem byla celnice, tam jsme museli vystoupit a osobně projít s pasem kontrolou. Jenom koukli na fotku a šli jsme. Do Anglie jsme tedy jeli tunelem. Bylo to podstatně rychlejší a hlavně bez žádného houpání, z trajektu jsem měla fakt hrůzu. Tunelem jsme jeli asi 35 minut. Hned po prvním klesnutí nám všem strašně zalehly uši. Ani nevim, jak dlouho jsme ještě jeli Anglií, ale v Londýně na Victorii Coach Station jsme byli asi ve 4,30 londýnského času. Je to cca 18 hodin cesty.


Londýn

V Londýně jsme museli počkat až všechno otevřou. Dali jsme si kafe, uložili baťohy do úschovny a vydali se na procházku Londýnem. Prošli jsme docela velkou spoustu památek, naštěstí je maj pohromadě. Večer jsme dorazili zase na nádraží. Tam nás o půlnoci vyhodili, tak jsme rovnou sedli na bus na letiště London Stansted, odkud nám letělo letadlo. Dorazili jsme tam asi ve 2 hodiny v noci. Nic tam nefungovalo, až na nějaké bary. Všude na zemi leželo spousta lidí ve spacácích nebo jen tak a spali. Chvíli jsme to obcházeli, abychom zjistili, kde co je, a pak jsme si taky našli nějaké místo, kde se uložit a usnuli jsme. Měli jsme budíček na 4 hodiny. To už začli odbavovat, takže jsme si přeskládali baťohy, Faba mi musel dát nějaké své věci, protože se vůbec nevešel do limitu 15 kg velký baťoh a 7 kg malý. Já a Faba jsme v 6,45 ráno letěli, Mára s Kurtem zůstávali do dalšího dne.


Přílet do Irska

Do Dublinu jsme přiletěli něco po 8h ráno v neděli 11.7. Pak jsme si ještě chvilku počkali na baťohy. Na letišti už nás čekal Laďa. Odvezl nás do baráku rodiny z Ekvádoru. Konečně jsme se umyli, vybalili si věci a pak si nás Láďa vyzvedl a jeli jsme zařizovat tu naši práci. Původně jsme se měli sejít s tou češkou servírkou v hospodě, ve které jsme měli pracovat. Ta ale ten den vůbec nepracovala, protože se den předtim opila a do práce vůbec nedorazila. Takže důvod, proč jsme museli letět s Fabou o den dřív, se nějak rozplynul. Jeli jsme do té hospody, ale bohužel tam nebyl šéf, takže jsme se pouze dozvěděli, že se Jimi vrátí v úterý. Pak nás Láďa vzal na internet, protože člověk hledající práci musí být vybavený spoustou životopisů. Všude si berou jenom životopisy a na nic jiného ani nekoukají. U benzínky jsme koupili mapu Dublinu za 12 euro, dost podrobnou. S Fabou jsme pak našli místo, kam mají zítra dojet kluci, kde si je vyzvedneme. S nima jsme šli potom k nám, než se vrátí Láďa z práce a odveze je k nim.


Baile Átha Cliath (Dublin)

Začli jsme chodit po městě. Nakoupit jídlo, najít internet, aby si i kluci napsali životopisy. To vše jsme absolvovali v Dún Laoghaire, docela známé oblasti Dublinu. Další den jsme se šli zeptat do té hospody, Johnnie Fox's Pub. Jimi tam byl, nelíbilo se mu ale, že chceme v polovině srpna odjet, vzal by nás pouze pokud zůstaneme do konce sezóny. Domluvili jsme se teda, že se nám ještě ozve nebo my jemu, pokud budeme ochotni zústat. Jeli jsme shánět další práce. Docela jsme bloudili, zkoušeli jsme hospody, obchody, hotely, kluci se byli ptát i na stavbu, podívali jsme se na úřad práce, ale všecko bylo marné. Odpověď No stuff už jsme znali nazpamět. Ve čtverek mi volal Jimi, že má místo pro dva lidi. Jeli jsme tam všichni, že se na místě rozhodne, kdo tam nastoupí. A rozhodlo. Pořád si trval na tom, že musíme zústat do konce sezóny a to jsme byli ochotni jenom já a Mára, takže Faba a Kurt už to zabalili a jeli dom. Jeli jsme na internet, kde si kluci přebookovali letenky a psali mail do student agency, aby zabookovali jízdenku. S tou to ale nakonec nějak nevyšlo. Ta ženská odpověděla, že den, který chtěli, už byl obsazený, tak jestli může nabídnou nějaký jiný termín (to jsme nějak nepochopili, když někdo čeká v cizině na návrat dom a ona se zeptá jenom jestli může nabídnout jiný termín. Samozřejmě že může, když čekají na první volný autobus, no nic), poprosili teda Honzíka, ať tam zavolá a ten chytl termín až celkem pozdě, takže museli trávit asi 3 dny na Stanstedu.

Já s Márou jsem teda nastoupila do práce. Začli jsme ve čtvrtek, 5 dnů v týdnu, 6 hodin denně za cca 7,60 euro. Ve volném čase jsme cestovali nebo sháněli PPS číslo. Když kluci odjeli, tak jsem se já přestěhovala k Márovi, do bytu Ládi, aspoň to bylo blíž do práce a bylo to levnější. Pracovali jsme přesně 5 týdnů, od 22.7. do 25.8. Ve čtvrtek 26.8. jsme letěli do Londýna. Za ten bobyt jsme si zažili několik menších a jednu větší párty, poznali jsme spoustu lidí, hlavně čechy a poláky. Ty se tam zdržují v takových komunitách, víceméně drží pospolu a občas pořádají nějakou párty. Většina lidí je tam jenom na několik let a plánují, že se nakonec stejně zase vrátí domů. Dva takové jsme i zažili, kteří už to balili a vraceli se do Čech. A dost lidí tam jelo jen na pár měsíců a už jsou tam několik let. Upřímně, kdybych neměla před sebou ještě rok a půl školy, tak bych asi taky zústala delší dobu. Hodně se mi tam líbilo a dovedu si představit v takové zemi žít.