Práce

Pracovali jsme v Johnnie Fox's Pub, nejvyšší hospodě v Irsku, teda aspoň se tím pyšnila, co je na tom pravdy nevím, poměrně vysoko postavená byla, v horách v Glencullen nad jižní části Dublinu. Byla asi celkem známá, sjížděli se tam diplomaté z půlky světa, ale bohužel za naší přítomnosti se tam zrovna nikdo nepodíval. Zřejmě je na to havel už starý a Klaus ji ještě neobjevil.
Jak jsem se již zmínila v úvodu, práci jsme měli zajištěnou tak nějak na půl. Věděli o nás, ale to bylo tak nějak všechno. To, že chceme odjet už v půlce srpna jsme jim oznámili až na místě, nesetkalo se to s úspěchem, tak jsme museli přistoupit na podmínku zůstat do konce sezóny. Nastoupili jsme ve čtvrtek 22.7. Pracovní týden zde začínal čtvrtkem a každý čtvrtek se taky pobírala výplata za uplynulý týden. To bylo hodně sympatické, protože peníze z domova brzo došly.

Dělali jsme v kuchyni u myčky na nádobí. Když jsme nastoupili, zaučoval nás tam polák Tomas. Později jsme zjistili, že bydlí ve stejné ulici jako my a že se s nim náš barák zná. Thomas sám dělal hrnce a veškeré nádobí od kuchařů, my jsme přišli k myčce, což znamená vesměs nádobí od číšníků. Po týdnu zkušební doby už jsme ale přestali dělat ve 3, Mára začal mýt hrnce a já zůstala sama u myčky. Dělali jsme většinou ráno, takže nebylo zdaleka tolik práce a ve dvou lidech se to zvládnout dalo. Když jsme dělali odpoledne, což bylo za celou dobu 3x, nebo v neděli a o svátcích, tak jsme byli ve třech, protože to už ten nával docela byl a jeden člověk u myčky by to asi nezvládal. Na hrnce byl vžedycky jen jeden. Jednou jsem byla u hrnců já, Mára vymyslel, že se u nich budeme střídat, ale asi to tam nebylo zvykem, aby tuhle práci dělala holka, protože se mě za tu směnu přišli zeptat 4 kuchaři, proč to dělám já a jestli jsem v pořádku. Od té doby už jsem až do konce zůstala u myčky.

Pracovali jsme tedy 5 dnů v týdnu 6 hodin denně. Volno jsme dostávali tak různě, jednou to bylo třeba úterý a sobota, jindy třeba čtvrtek. První týden jsme dostali víkend volný, protože jsme tam byli nováčci a víkendy byly přece jenom náročnější. Ale hned druhý víkend už jsme dostali, konkrétně neděli a pondělí, které bylo bank holiday weekend, byl to nějaký jejich státní svátek a to byly oba dva dny hodně náročné a Hany, jeden z šéfkuchařů, se dost divil, že jsme tak rychle takový nápor dostali, tak si nás asi Paul, hlavní šéf kuchyně, vážil a věřil nám, že to zvládneme. A řekla bych, že jsme to zvládli dobře :o) Neděle byly sympatické, za nedělní směny se podle zákona platilo víc, vycházelo to něco přes 10 euro na hodinu a za státní svátek dokonce dvojnásobek hodinové mzdy, takže za to pondělí jsme dostali 15 euro. Jinak jsme teda měli 7,50 na hodinu, možná spíš 7,60, podle propočtu. Z výplaty nám ale strhávali docela vysokou daň, protože jsme neměli tzv. PPS číslo a s jeho získáváním jsme si opravdu užili.

!!!PPS Number!!!
Jak jsem již zmínila, aby člověk neplatil nechutně vysoké daně, 40 %, musel si obstarat tzv. PPS číslo. Nechali jsme si poradit, kde je nějaký úřad na O'Connells Street a tam jsme vyrazili. Tam nás poslali na jiný úřad docela blízko jen o dva bloky dál. Ten mladík u přepážky se nás ptal na adresu, tak jsme mu začali nějak vykoktávat naše bydliště, ale evidentně jsme to museli nějak prokázat. Ptali jsme se na to Martiny v práci a ta nám říkala, že musíme mít potvrzení z toho baráku, prostě se za nás někdo musí zaručit, že v tom domě skutečně bydlíme a přiložit ještě nějaký svůj účet, například telefon nebo elektřinu. Nechali jsme si teda od Radka podepsat prohlášení, že bydlíme na té adrese a vyrazili jsme na ten úřad znovu. Tam nás ale mladík opět vyhodil, tentokrát proto, že jsme nepatřili do jeho resortu. Poslal nás do Dún Laoghaire. Následující naše výprava tedy vedla tam. Bohužel jsme ty návštěvy nikdy nestíhali dvě za den, protože ty úřady mají dost krátce otevřeno. V Dún Laoghaire jsme opět neuspěli, tentorkát bylo důvodem to, že jsme řekli, že Radek není majitel domu a ta ženská nám řekla, že potřebuje potvrzení od majitele. To už jsme začali tušit, že máme problém. Získat potvrzení od majitele bylo vyloučené. Iva (ta číšnice z Foxa, která nám tam zajistila místo, nám poradila, zkusit ji ukecat, že majitel je dlouhodobě v zahraničí a že my odjedeme dřív než on se vrátí, ale ani to se přemluvit nedala, pořád jenom mlela, že má svoje instrukce. Tahle návštěva už proběhla před prací, protože nám pomalu docházely volné dny a čas se krátil. To nám Láďa slíbil odvoz, abychom stihli práci, ale nakonec ho šéf nepustil, takže jsme se svezli taxikem a řidič nechápal, co chceme tak brzo v hospodě a považoval nás za Rusy. Při dalčí návštěvě úřadu jsme zkusili tvrdit, že radek je majitelem domu, ale ona už nás ta potvora znala a ověřila si to. Opět neúspěch a to už jsme byli hodně zoufalí. Láďa nám dohodl nějakého čecha, který nám měl pomoct, Ivan. Pracoval ve stejné firmě, tam snad jen dva češi dělali v Mircosoftu, jinak všichni kontrolovali auta. Ten se nám pokusil sehnat jednoho čecha žijícího v Irsku a skutečně vlastnícího dům, ale nemohl se mu dovolat. U něj jsme se alespoň podívali na film Želary a jeho přítelkyně nám dost pomohla při přebookování letenky, poskytla nám svojí kartu na zaplacení. Ale problém s PPS číslem stále nevyřešen. Nakonec se Láďovi podařilo dovolat se tomu čechovi, Honza z Mircosoftu, ten nám napsal papír na počítači a s tím jsme druhý den vyrazili do Tallagh. Byli jsme natolik dúvěřiví, že Honza ví, co dělá, když už takhle někomu pps číslo zařizoval, že jsme ho nepoprosili o nějaký účet. Samozřejmě to byl problém. Naštěstí jsme s ním byli domluvení, že nás pak hodí do práce, a on naštěstí měl zrovna v autě účet, tak jsme ještě rychle letěli zpátky a to pitomé číslo jsme konečně dostali!!! Přišlo nám za 6 dnů, tedy následující pondělí. A to už bylo naše poslední pondělí v Irsku, hodně na poslední chvíli jsme ho dostali. Už nemělo cenu dávat ho do práce, protože už by nám ty peníze nestihli dát ve výplatě, takže jsme se v den odjezdu ještě jednou projeli do Tallagh a tam jsme si na finančním úřadu vyřídili vrácení daní šekem.

V práci bylo docela vtipné obsazení. Napočítala jsem tam tak 5 Irů, 1 egypťana, 1 inda, 2 čechy, později 3, když přišla Petra a pak zbytek asi 20 číňanů. Mezi číšníkama to byl taky dobrý chaos. Tam vím jenom 3 z číny, 2 češky, 1 z guatemaly, 2 z filipín, ale pochybuju, že to bylo konečné číslo. Ten Egypťan byl výborný, samý vtípek, strašně kamarádský a viditelně nás měl rád. Říkal si Hany a tak nějak pro všechny honey byl, protože byl vážně oblíbený. Jeden číňan se tam od servírky Martiny učil trochu česky a pak bylo vtipné, kdž se mi česky s čínskou výslovností snažil říct: "jsi krásná" :o) Ještě jeden číňan s náma docela hodně komunikoval, ten nandával dorty, takže se občas nějaký ten dort dostal i k nám. Číšníci s námi taky celkem komunikovali. Asi polovina číšníků byla dost přátelská a někteří až hodně přátelský, ale řekla bych, že víc ke mě, než k Márovi, však to taky byli chlapi :o)

Jídlo
Práce v hospodě má jednu velkou výhodu, člověk se tam skvěle nají. Měli jsme povinnou půl hodinovou pauzu. Mohli jsme si naložit chlém, máslo, mléko, brambory, jablka, hrušky, rajčata a papriky, a požádat si o párečky nebo vajíčka, jednou jsme dokonce dostali zapečený sandvič. A nebo jsme si mohli dát stuff special, což bylo normální jídlo podle nabídky, co ten den měli, jednou nám dal Hany něco jiného, což byl losos a byl výborný, a za to jsme zaplatili 2,50 eura, později to zlevnili na 1 euro.
Zpočátku jsme po každé práci dostali lahev nebo pintu piva podle přání, takže jsme si docela dobře nahromadili pivka, když se blížila nějaká akce. Já si většinou brala Heineken, Mára Guiness, ten jsem ochutnala jen jednou a už nikdy. Poslední týden se to ale změnilo, z nějakého důvodu hustě popsaného na papír velikosti A4 jsme už nemohli dostávat pivo po práci a dokonce nám ho ani ve foxovi 2 hodiny po konci pracovní doby nemohli natočit. Zato nám ale zlevnili stuff special na to 1 euro.

Požární školení
Hned první týden v úterý jsme měli povinné požární školení, trvalo 2 hodiny a bylo placené. Byli jsme tam s Márou celkem brzo, protože nám přijel autobus v 9,30 a to školení bylo od 10h, tak jsme sledovali lidi, kteří tam přicházeli, vesměs číšníci. Většinu jsme ještě neznali, měli jsme za sebou teprve 3 pracovní dny. S Márou jsme si tak hodnotili já číšníky a on samozřejmě číšnice :o) každý jsme si tam našli někoho docela sympatického, až na to, že za Márou tan slečna nepřišla sama od sebe se představit, za mnou Pablo jo :o)
Školení vypadalo asi tak, že jsme první hodinu koukali na video, kde jsme se přesvědčili o tom, že během 3 minut se oheň dokáže hodně slušně rozšířit. V druhé hodině jsme byli venku a zkoušeli si hasit různé hořlaviny různýma přístrojema v kádích na parkovišti. Docela příjemné zpestření precovního dne .. a hlavně, bylo to placené :o)


Loučení s Foxem
Poslední den, ve středu 25.8. jsem se rozhodla zůstat ve Foxovi až do konce, podívat se na to River Dance a rozloučit se s lidičkama tam. Mára jel ještě do města, takže jsem tam zůstávala sama. Nejdřív jsem se šla projít, jednak mi nenalili a jednak co v hospodě sama, když tam ještě ani neni otevřeno pro lidi. Pak jsem venku pokecala s Hanym, pak s Petrou když měla pauzu. Potom už jsem šla do Foxe a překvapivě už byl skoro plný. Nějký čínský číšník už mě odmítl usadit, ale na chodbě jsem potkala Jimiho, takže se hned místo našlo :o) Potkala jsem Pabla, ten mi říkal, že možná skončí dřív, ale když jsem ho tam viděla kmitat i po desate hodině, tak jsem usoudila, že pracuje až do zavíračky. Popovídala jsem si s barmanama, byli docela smutný z toho, že odjíždíme, zas jim tam zbydou jenom čínani. Ten jeden barman mi dal aspoň na rozloučenou tričko s logem Johnnie Fox's Pub. ak začala hrát kapelka, takže už jsem se tak nenudila a chvilku na to dorazil Mára, těsně před River Dance. Po půlnoci přišla Petra, kuchyně skončila dřív než hospoda, tak s námi ještě chvíli poseděla. Čekali jsme na Pabla, že uděláme nějakou menší akci ještě u nás doma, nakonec s námi jel i Joseph. Druhý den ráno nás Pablo hodil do Foxe, protože jsme museli vyzvednout poslední výplatu a nějaký papír na finančák, aby nám teda vrátili daně. Tam jsme se rozloučili s posledníma lidma a najednou na mě hodně dolehl smutek z toho, že ty lidi možná už neuvidím.