Měla jsem smůlu a stala se účastníkem nehody na sjezdovce a ráda bych vám zprostředkovala, jak moje nehoda proběhla. Třeba to nějakého čepičáře přesvědčí o tom, že přilba opravdu může zachránit život a na příští sezónu už si ji pořídí.
    Jela jsem po sjezdovce svoje obvyklé obloučky, jako to dělá hodně lyžařů. Byla to moje druhá jízda ten den, takže jsem nejela ani příliš rychle, teprv jsem se musela rozjezdit. Najednou strašná rána, ze zadu do mě něco nalítlo a srazilo mě to k zemi. Netušila jsem, co se děje, strasně mě bolela hlava. Měla jsem pocit, že se mi každou chvíli rozletí na kusy nebo už se to možná stalo. Vůbec jsem neměla chuť se hýbat, jen jsem z hluboka dýchala a snažila se nějak té hrozné bolesti zbavit. Slyšela jsem mužský hlas, který se ptal, jestli jsem v pořádku. Během chvilky přibyl i ženský hlas. Pořád jsem ještě ležela na zemi, ale snažila jsem se aspoň pohnout, aby viděli, že hýbat se můžu. Potom jsem ze sebe dostala aspoň odpověď, že doufám, že jsem v pořádku, ale nejsem si jistá (mluvit v takovou chvíli anglicky je taky dost náročné).
    Pomalu jsem se začala rozhlížet kolem sebe, co se vlastně stalo. Pode mnou ve sněhu seděl chlapík se snowboardem a ptal se mě, jestli jsem v pořádku. Přímo u mě byla slečna, která mě hned jak jsem se postavila na hohy upozornila, že mi teče krev pod okem a podala mi kapesník. Hlava pořád ještě dost třeštila, ale už se to zlepšovalo.
    Svoje lyže jsem našla ležet na svahu, brýle mi při nárazu vylítly na přilbu. Asi 10m pode mnou byli Marek s Denisou a stoupali za mnou. Když slečna viděla, že se ke mě blíží kamarádi, nechala mě už v jejich péči. Ptala jsem se snowboardisty, jestli mě jako neviděl. Prý mě měl v mrtvém úhlu za zády. Postupně jsem si začala skládat dohromady, co se vlastně stalo. Na jedné lyži mám hluboký zářez až do dřeva, druhá lyže má sedřené vázání a zářez je v botě. Zřejmě mi tedy přejel lyže a vrazil do mě, takže me vyrazil z vázání. Asi jsme se srazili hlavama, protože ten náraz do hlavy byl opravdu nesmírně tvrdý.
    Denisa mi pomohla nazout lyže a ujistila se, jestli jsem schopná sjet svah. V hlavě mi pořád hučelo jako bych se připletla mezi činely. Ale rovnováhu jsem držela a byla jsem schopná se přesunout dolu. Snowboardista už tam nebyl. Sjela jsem pomalu svah k vleku a dala si trochu odpočinek a taky cukr. Přijel za mnou ten chlapík se snowboardem. Znovu se ujišťoval, jestli se mi něco vážného nestalo a omlouval se mi. Pak zřejmě ihned opustil svah, protože už jsem ho tam neviděla. Bolení hlavy (nebo spíš hučení v hlavě) jsem se celý den nezbavila. Byla jsem hodně ráda, že se Marek s Denisou rozhodli ten den ukončit dřív.
    Vzhledem k bolestem hlavy jsem zřejmě měla lehký otřes mozku, pak malou tržnou ránu pod okem, oko se večer vybarvilo do modrofialova (druhý den do červena, v té barvě už zůstalo), silné bolesti zad v bederní části a několik modřin po těle. Jedna velká asi 15 x 15cm, přes celé lýtko. Druhý den ráno mi ještě oko pořádně nateklo, ale potom už se začalo jenom zlepšovat. Naštěstí i bolesti zad začaly polevovat, i když předpokládám, že s bolestma se ještě nějakou dobu potrápim (teď s odstupem jednoho týdne musím říct, že záda pořád musím rozcvičovat, ale změnu k lepšímu pozoruji). Hlava už byla dobrá. Vzhledem k tomu, jak strašně silný náraz to byl, předpokládám, že bez přilby bych měla asi vážné poranění hlavy a následky by mohly být mnohem horší. Dokud si tohle člověk nezažije, tak si nedovede představit, jak strašná rána to je.