Již druhý rok po sobě jsem si jako místo svojí letní dovolené zvolila Ukrajinu. Zatímco vloni se moji blízcí děsili, proč probůh na Ukrajinu, letos jsem si prozměnu několikrát vyslechla, proč zase na Ukrajinu. Odpověď je jednoduchá. Vloni jsme se celou dovolenou s výjimkou jednoho dne pohybovali ve městech, pouze jeden den jsme strávili v horách a poznali tamní vesničky, a právě ten jeden den stačil k mému rozhodnutí ještě se na Ukrajinu vrátit a tentokrát celou dovolenou strávit v horách. A hned následující rok jsem si svůj sen splnila a rozhodně nelituji.

     Setkali jsme se s chudobou, lidskou vynalézavostí a s přátelskými lidmi. Lidé si tu navzájem pomáhali a dokázali si poradit se vším. Občas bylo řešení hodně zajímavé, ale rozhodně fungovalo :o) Velmi brzo jsme pochopili, že na záchod je nejlepší chodit mimo civilizaci v přírodě. Jejich zapáchající kadibudky nebo turečáky, kde se často lidé netrefili do díry, kam měli, no nechce se na to vzpomínat. I na sprchu už jsme se domů moc těšili. A na nezávadnou chutnou vodu také. Co se silnic týče, několikrát jsme se setkali i s celkem pěknou alfaltkou :o) ale velmi často to byla rozsypaná cilnice se zbytky asfaltu. Tomu samozřejmě odpovídají i auta, která po nich jezdí. Vítězí každopádně zil. Vyjede úplně všechno, jak jsme měli možnost na vlastní kůži se přesvědčit.

     Zmínila jsem se o chudobě. To ale rozhodně neplatilo o kostelech. Řekla bych, že církev v každé vesnici disponovala asi 80 procenty veškerého majetku. Kostely byly udržované ve skvělém tecnickém stavu, kolem nich krásná kvetoucí zahrádka. Zlaté kopule z nově položených plechů svítily široko daleko a tvořily velký konstrast se střechami domů, které byly občas v hodně havarijním stavu.

     Lidé s námi neměli problémy a ani my s nimi. Většinou se s námi rádi dali do řeči nebo na nás alespoň mávali. Když jsme projížděli vesnicema, byli jsme pro ně samozřejmě atrakce. Občas jsem je při projíždění kolem zdravila a téměř všichni mi odpovídali. Ochotně nám radili, kudy se dál máme dát a když jsme se jich jednou ptali na cestu jen já s Ondrou, tak by nás ubytovali naprosto v každém domě. Občas jsme narazili i na česky mluvící Ukrajince, protože rádi jezdějí do Čech za prací. Ale i Ukrajinsky mluvícím se dalo rozumět poměrně snadno. Ukrajinština je rozhodně podobnější češtině než ruštině. Uspějete se slovy: dobrý den, děkuju, nerozumim, voda, čaj, pivo apod. Jakmile člověk u psaného textu přelouskal azbuku, tak už poměrně dobře rozuměl. Pokud znáte ruskou azbuku, asi budete překvapení z několika znaků, jako je například měkké i stejné jako v latince a především je to písmenko h.

     Jednou jsme měli tu čest projíždět autobusem bohatší oblastí v nížině a nestačili jsme se divit. Ukrajinci dávají najevo svoje bohatství tím, že si stavějí obrovská sídla v podobě hradu. Čím větší hrad, tím líp. Bez ohledu na to, jak je velký pozemek, takže se stávalo, že měli domy jen metr od sebe a čuměli si do oken.

     Snažili jsme se jíst místní speciality, ale bohužel na šašlik nakonec nedošlo, takže nejčastěji jsme si dávali boršč. Navíc, nadlábnout se horou masa a potom se vydat na nějaký pěkný stoupák by asi nebylo to pravé :o) Ukrajinská kuchyně je známá především borščem, pirohama, pelmeněma, či šašlikem. Celkově bych řekla, že je hodně vydatná, hodně tuku méně zeleniny. Pivo je celkem chutné. Jen se člověk nesmí splést s koupit si pito :o) No a vodka, tu jsme si koupili výbornou. A za takovou příjemnou cenu. Ještě jednu věc nesmím opomenout, čokoládové bonbóny. Ty byly vynikající a mrzí mě, že jsem je ochutnala až poslední den. Vědět to dřív, tak jich ten poslední den nakoupím víc :o)

     Další věc, které si nešlo nevšimnout, byly černé skládky. Přímo ve vesnici za plotem, u řeky nebo v lese, všude byly k vidění. Než jsem ale začala ukrajince odsuzovat, jaká jsou to čuňata, vzpomněla jsem si na dětství a uvědomila si, že stejně to vypadalo i u nás před několika lety. Celkově pro nás Ukrajina byla taková exkurze do minulosti, do které ale proniká moderní doba a občas to dohromady vypadá poměrně zajímavě. Neříkám, že jsem viděla kluka na koňském povoze, který v rukou držel iPhone, ale viděla jsem hodně lidí na koňském povoze a i lidi s iPhonem :o) Občas mi to připomínalo Albánii, ve které byly dřevěné domečky v rozpadu úplně obsypané satelitama.