1. den - neděle 24.7.2005

Náš skvělý výlet začnu popisovat od okamžiku, kdy jsme se všichni shledali a konečně vyrazili pospolu. První tři fotky jsou taková malá vyjímka, jsou pořízené v neděli ráno v Dubrovníku, kam nás dovezl autobus z Karlovače. Sraz jsme měli v Černé Hoře ve městě Bar. Tam jsme dorazili asi v 14 hodin, zbytek naší výpravy už na nás čekal od rána od 9 hodin. Trochu jsme si u nich odpočinuli, protože cestovat v takovém vedru nebylo zrovna příjemné a my jsme právě dorazili minibusem z Budvy. Potom jsme se všichni vydali směrem k hranicím s Albánií. Došli jsme do městečka Dobra voda a tam jsme se zdrželi v první hospodě, kterou jsme uviděli. To jsme ještě netušili, že pijeme poslední dobré pifko, že v Albánii mají jenom Tiranu, nic moc, a italské pivo Norga, a to je ještě horší. I když, po celodenním chození nám chutnala i Norga.
Odsud jsme šli ještě několik kilometrů. Cesto jsme potkali albánského taxikáře, který nám nabízel odvoz do Shkodëru za 40 dolarů a tvrdil, že je to ještě 100km, tak jsme ho odmítli a šli dál a na jedné pastvince cestou jsme přespali.

2. den - pondělí 25.7.2005

Přes den jsme ušli další kus cesty. Zastavili jsme se v jedné vesničce na pifko, tam nám místní řekli pár informací o Albánii. Odpoledne jsme si stopli taxika, který nás za 20 dolarů dovezl do Shirokë ke Skadarskému jezeru. A to doslovně. Sjel ze silnice, škrtl podvozkem, ale prostě nás musel odvézt až 5 metrů k vodě. Ještě nám slíbil, že když přespíme v jeho hotelu, dostaneme kávu zdarma. Ta tu stojí 30 leků, ale noc v jeho hotelu několik dolarů :o) Jezero bylo čisťounké, ale dost teplé a byly v ní veliké rostliny. Když člověk seděl u břehu, začaly ho po chvilce oďobávat malé rybky.
Večer jsme se vydali do Shkodëru, což byla asi hodina cesty. Když jsme kráčeli po chudém předměstí, byla jsem z albánie docela rozčarovaná, ale potom jsme došli do centra, kde už to vypadalo trochu lépe. Odpočinuli jsme si v parku, vyměnili leky, abychom mohli platit jejich měnou a tím i jejich ceny a ještě večer jsme za 100 leků na osobu odjeli minibusem do sousedního městečka Koplik, kde jsme už za tmy pochodovali a hledali místo k přespání. Nakonec posloužila louka s protivnými bodláky.

3. den - úterý 26.7.2005

Ráno jsme vyrazili směrem k horám a hned v první vesnici jsme si vzali taxika. Cesta byla dlouhá a pochopili jsme, že asfaltová silnice vůbec není samozřejmostí. Asi po 2 hodinách jsme dojeli do maličké vesničky Bogë. Na návsi jsme si nabrali vodu z pramene a hned se kolem nás seběhlo několik místních. Seděli jsme s nima na zídce, "konverzovali" se slovníkem, ukazovali jim průvodce, dva z nich se v něm dokonce našli. Od kamaráda chtěl jeden místní koupit pohory s vibramovou podrážkou za 100 leků, což je 25 Kč :o) Došli jsme si do místní hospůdky na pifko. Celá hospa ztichla, všichni měli židle namířené na nás a sledovali nás. Zřejmě jsme přijeli do hodně zapadlé vesničky. Vyrazili jsme na cestu a asi za 5 minut jsme si stopli náklaďák, který nás dovezl až do Theth. Tam jsme mluvili s místními, protože jeden z nich uměl anglicky. Podařilo se mu totiž získat vízum do USA, ale ani to mu nepomohlo, poslali ho zpátky. Strážce národního parku nám říkal, že si můžeme v parku spát kde chceme, jen by radši, abysme nespali moc vysoko, kvůli naší bezpečnosti. Každý nám říkal jinou dobu výstupu na nejvyšší horu Albánie, na kterou jsme se druhý den chystali. Jeden tvrdil 3 hodiny, druhý 8 hodin. Vydali jsme se najít místo na přespání, co nejblíž našemu výstupu. Objevili jsme hezkou louku ideální pro stan. Taky už na ní několik stanů stálo. Ihned k nám přispěchal nějaký bulhar o holích a tvrdil, že za přespání chce po nás 3 eura na osobu, studenstká cena. To jsme odmítli a chtěli jsme, aby nám aspoň poradil cestu na Jezercu. To odmítl zase on, že za informaci chce taky 3 eura. Šli jsme jen asi 200 metrů dál a tam jsme přespali.

4. den - středa 27.7.2005

Ráno jsme se rozdělili na 2 tábory, 2 zůstali na našem stanovišti a 3 jsme vyrazili na Jezercu. Po chvíli jsme ztratili cestu, tak jsme šli přímo nahoru a doufali, že ji opět najdeme. Bohužel se tak nestalo. Kluci se šli ještě podívat nahoru, jestli by se tam cesta přece jen nenašla, ale bohužel. Takže jsme se vydali zpátky. Došli jsme do spodní části Teth, tam si dali hnusnou teplou Norgu, koupili dobrý chléb a našli si místo na spaní. Bylo to blízko řeky, sice byla ledová, ale vykoupali jsme se. Rozdělali jsme oheň i stany a bylo to asi nejlepší spaní naší dovolené.

5. den - čtvrtek 28.7.2005

Ráno jsme vyrazili na cestu přes hory. Mezi Teth a Valbone není žádná silnice, pouze pěší přestup přes sedlo ve výšce 1840 m n.m. Výstup nám trval asi 5 hodin, sestup asi 3 hodiny, ale další 2 hodiny jsme se dostávali z Ragamu do Valbone. Trochu nás totiž překvapili, že nám do cesty přihodili ještě jednu ves a zapomněli do ní dát hospodu. I přes tenhle trik jsme se ale nakonec do hospy dostali. Pomohli nám k tomu i místní dřevaři, kteří nás celkem velký kus převezli korytem řeky. V hospodě jsme si koupili dva bochníky chleba a jeden jsme hned na posezení snědli. Možná proto nám potom donesli jako pozornost podniku obložený talíř - sýr, rajče, paprika a nakládaná okurka. I ten talíř rychle zmizel, tak nám po chvilce donesli druhý. Nakonec nás nechali přespat na trávě za hospodou. Prý se na nás chodili 2x dívat. O tom vážně nevím, protože jsem po výstupu na sedlo byla tak unavená, že jsem spala jako špalek :o)

6. den - pátek 29.7.2005

Brzo ráno jsme šli na autobus a víc jak hodinu jsme na něj čekali. Jeli jsme 3 hodiny a vzhledem k tomu, že nás v autobuse pro 12 lidí jelo 21, to byla dost nekonečná cesta. Aspoň jsme cestou sledovali nádherně modrou řeku. Konečně jsme přijeli do Bajram Curi. Ihned jsem se ozvala rodičům, protože jsme 3 dny neměli signál. nakoupili jsme si jídlo na tržnici, dali si pifko v restauraci a odjeli taxikem do Fierzë. Cestu i cenu nám domluvil místní policajt. Řidič taxiku byl ale poněkud jiného názoru a odvezl nás místo do Fierzë pouze do Breg Lum. To jsme ale nevěděli, takže jsme jako ovečky vystoupili. Potom nás nějaký mladý klučina převezl v tranzitu k přehradě. Tam jsme se pořádně vykoupali a vydali se do civilizace. Cesta byla nekonečná, tak jsme vyslali 2 členy výpravy, sehnali loďku a my se dostali na druhý břeh přehrady, přímo k trajektu, který jsme hodlali druhý den ráno využít.

7. den - sobota 30.7.2005

Ráno v 6 hodin už jsme byli na trajektu. Vezl nás do Komanu, cesta trvala 2 hodiny a zaplatili jsme za ní 300 leků za osobu. Jezero bylo opravdu nádherné. Přirovnávali to k norským fjordům, ty jsem neviděla, ale budiž :o) Ze začátku byla strašná zima, takže padla celá půlka lahve slivovice, bohužel jsme už víc jak půlku neměli. V Komanu jsme si chytli autobus, mysleli jsme ze do Lezhë, ale dovezli nás do Shkodëru, nějak špatně jsme se domluvili. Tak jsme mu místo 300 leků dali za osobu 200 letů, nějak moc nenamítal a šli jsmě na vlak, který nás do Lezhë odvezl za 70 leků/os. Na nádraží jsme potkali člověka, který mluvil česky s říkal nám, že pracoval 4 roky v Praze na albánském velvyslanectví. Ve vlaku se kolem nás sesypali zvědaví lidi, snažili si s námi povídat a jedni si nás i fotili. Moc turistů asi v albánských vlacích nejezdí.
V Lezhë jsme se snažili chytit taxik, přistoupili bychom maximálně na 1 500 leků za všech 5 lidí. Jejich představa byla tak 4 000 - 7 000. No tak jsme se nedomluvili. Šli jsme na autobus. Chvíli jsme na něj čekali, ani nevim, jestli jsme byli na zastávce. Pak ale přišel chlapík, nabídl nám nabrat vodu a domluvil nám odvoz aspoň do Milot za 100 leků na osobu. Tam nám zas klučina od benzínky slíbil sehnat místní bus za místní cenu. Přece jenom, bylo to v blízkosti moře, tak tam byli lidi zvyklí na turisty, že nerozumějí a kolikrát ani nevědí, kolik stojí cesta místní obyvatele. Nakonec jsme se do Burrelu dostali za 200 leků/os, takže jsme se dostali na naší představu 300 za celou cestu :o)
V Burrelu jsme si dali jídlo, výborné maso s opečenmi brambory, sýrem a zeleninou, k tomu ještě výborný medový dort, po něm se jen zaprášilo. Trochu horší bylo, když nám milá paní hostinská donesla účet za 4000. Byly v tom 4 jídla, dost a pití pro 5 osob, vody i piva. No ale přece jenom, čekali jsme cenu za jídlo maximálně 400 leků a tohle si pani vyčíslila asi na 800. Přepočet na české vychází v pohodě. Z města už jsme šli za tmy, tak jsme co nejrychleji našli místo na spaní.

8. den - neděle 31.7.2005

Vydali jsme se do dalších hor. Hned kousek za vesnicí Shkoshaj jsme si chytli stopa, liazku, která nás odvezla až přímo do centra národního parku. Byli to totiž dřevaři, kteří jezdili do parku krást dříví. Cestou jsme se stavili v jedné vesničce na pivo a potom nahoře v horách u starého děduly, který nás pohostil vynikajícím balkánským sýrem. Sušil ho tam v pytlech pověšených u stanu. Choval ovce, koně, měl dva psy, dva přístřešky z kožešiny, látky a kulánů a hadici, ze které tekla teplá voda. Ona ta hadice byla černá a dost dlouhá, a i když byla nahoře příjemná teplota, tak sluníčko mělo sílu pořádnou. Pak nás řidič liazky dovedl k jezeru, kde s námi zůstal a chvilku trvalo, než jsme pochopili, proč u nás pořád zevluje. On čekal na tmu, aby to nakradené dříví mohli odvézt dolu do vsi. Tak jsme si s nim povídali s pomocí našeho slovníku. Mezitím dorazili i nějací jeho známí kluci zhruba našeho věku. Bylo to celkem dlouhé a pořád jsme doufali, že se třeba zvedne a půjde jinam, ale nakonec jsme to museli ukončit my, že chceme dojít dál. Naštěstí nic nenamýtal, i když nás celou dobu ujišťoval, že se na něj můžeme spolehnout a tady bez problému přespat. Došli jsme na další velkou louku a tam jsme si rozdělali oheň. Tady jsem poprvé měla strach z medvědů. Naštěstí nepřišli.

9. den - pondělí 1.8.2005

Ráno se kluci vydali hledat ostatní jezera, protože podle průvodce by jich mělo v okolí být 24 a my zatím narazili jenom na jedno. Vrátili se ale s nepořízenou, tak jsme se vydali na cestu do vesnice. Po třech hodinách chůze jsme dorazili k dalšímu jezeru. Bohužel jsme i viděli, jakou paseku vyvádí ti zloději dříví. Další jezera na sebe nenechala dlouho čekat, takže jsme jich nakonec viděli asi 7. Cestou jsme se rozdělili a my dva jsme došli do vsi dřív. To jsme ale nevěděli, protože nebylo jasné, jestli kamarádi nejsou na nějaké zkratce před námi. Přišli jsme do vsi a ihned se za námi vyřítil nějaký chlap, dovedl nás do své zahrady, postavil stolek, židličky a že si musíme dát kávu. Chvíli trvalo, než jsme mu vysvětlili, že jsme se ztratili našim kamarádům a že na nás už asi čekají v hospodě. Nakonec nás dovedl do hospody a skoro ho urazilo, že tam žádní kamarádi nejsou. Naštěstí tam byl učitel angličtiny, takže jsme se mohli s místními po hodně dlouhé době zase normálně bavit. Ty posunky přece jenom nejsou na delší konverzace. Ale aspoň se nám nestalo, abychom někomu nedokázali říct, co jsme chtěli :o) S učitelem jsme docela dlouho pokecali a potom nás nechal přespat u sebe v domě. Dům byl úplně prázdný, jen dvě postele, každá v jiné místnosti. Koupelnou nazval malou hliněnou místnůstku s dírou v zemi. Sám spal v domě naproti.

10. den - úterý 2.8.2005

Ráno nás náš učitel dovedl na autobus a zajistil nám v něm místo. Opět to byla tlačenka. Ale tentokrát už jsem seděla na sedačce, i když jsme na sobě byli počádně natlačení. Dojeli jsme do Tirany, ale vysadili nás na okraji města a k vlakovému nádraží to bylo asi 5 km cesty. Vzhledem k tomu, že jsme byli zvyklí na příjemné klima v horách, byla cesta rozpálenou Tiranou peklo. Cestou jsme se sice zastavili v jedné hospůdce, ale vůbec mě ta voda neozvěžila. Když jsme konečně dorazili na nádraží, chtěli jsme si tam nechat batohy a jít se podívat do města, než nám pojede vlak, ale na hlavním nádraží v hlavním městě akorád rozesmějete pokladní, když se jí zeptáte na úschovnu. Tak jsme se museli rozdělit na dvě půlky a střídat se v hlídání batohů. Město jsme prolítli celkem rychle, nic moc tam nebylo. Když si představím, jak se nás učitel angličtiny ptal na srovnání Prahy a Tirany ... :o)
K večeru nám jel vlak do Durrës, naše první zastávka u moře. Došli jsme k moři, vykoupali se a vylezli na skály nad hotelama, kde jsme spali. Nejhorší noc v celé dovolené, strašně nás žrali komáši, ale nějací strašně zákeřní. Měli jsme na výběr buď se nechat poštípat nebo zalézt do spacáku a utopit se ve vlastním potu.

11. den - středa 3.8.2005

Dopoledne jsme strávili u moře. Pak jsme se sebrali a šli na vlak. Nakonec jsme ale odjeli autobusem. Je to sice o trochu dražší, ale výrazně pohodlnějsí a rychlejší. Dovezl nás do Shkodëru asi v poledne. Město bylo úplně vylidněné, dokonce i některé obchody byly zavřené. Raději jsme hned odjeli do Kopliku. Tam byli tentokrát strašně drzý parchanti. Nenechali nás ani v klidu sníst habmurger. Chtěli 5 euro, pak zas po nás plivli, praštili nás .. museli jsme "utéct" do hospody. Potom jsme si nakoupili za poslední leky nějaké jídlo a víno do vlaku v Černé Hoře a jeli jsme taxikem na hranice. Taxikář nám dal každému po kazetě těch jejich halekaček.
Od hranic uz jsme šli pěsky. Večer už jsme toho moc neušli. Došli jsme ke Skadarskému jezeru. Už byla tma a u jezera byla pohraniční policie, raději si nás zkontrolovali. Pak nám řekli, že si tu v pohodě můžeme spát. Postavili jsme stany, protože začlo pršet. V noci byl takový vichr, že to sousedům sundalo plachtu.

12. den - čtvrtek 4.8.2005

Ráno přišel další déšť, o dost mohutnější. To už sousední stan povolil úplně. Dali si k nám aspoň cennosti a trpělivě vylévali vodu se společností několika plechovek. Po dešti jsme se vydali do Podgorici. Došli jsme až do Tuzi, tam nás vzal nějaký mladý klučina až k nádraží v Podgorici. Vlak jel až za dlouho, tak jsme si dali ještě hamburgera za euro. Byl veliký jako malý talířek a v něm bylo stejně veliké maso.
Vlak nám jel v 20,35. Našli jsme si naše kupátko, na které jsme měli místenky, vyhodili jsme 5 žen, které nám nadávali, že si ve vlastní zemi ani nemůžou jezdit vlakem, že přijdou češi a vyhodí je, njn, místenky, nekupovali jsme si je abychom stáli v uličce. Zůstal s námi jen nějaký dědula, který měl sebou dvou litrovou pet láhev piva Nikšič.

pátek 5.8.2005

Po poledni jsme konečně dojeli do Subotice. Podívali jsme se do města, koupili si chléb a to doulitrové pivo do vlaku a jeli jsme dál, tentokrát ale vlakem postaveným z autobusu. Výborný zážitek, hlavně to, že 40 km jsme jeli 2 hodiny :o) Šinobus by možná zvládl víc, ale ta trať nebyla v dobrém technickém stavu a byla tam nejvyšší povolená rychlost 20 km/h. Toto byl mezinárodní vlak mezi Maďarskem a Černou Horou. Dovezl nás do Szegedu. Odsud jsme jeli do Budapesti, z Budapesti dost hezounkým vlakem do Esztergom a odsud hrozným vlakem do Komárom. Pěšky jsme přešli na Slovenskou stranu a na nádraží přespali. V maďarsku jsme výborně cestovali. Dočetli jsme se v jejich terminálu, že studenti jezdí za 33% ceny. Doteď nevíme, jestli to platilo jenom na maďarské studenty, nebo i na zahraniční, my jsme raději před průvodčí mlčeli. A nebyl problém :o)

sobota 5.8.2005

Z Komárna jsme jeli do Brna a z Brna do Prahy a to je konec naší pohádky o zemi orlů.