Skotsko       17. - 29.9.2019

    Letos jsme se rozhodli cestovat trochu jinak. Půjčili jsme si malý obytný automobil Mercedes Benz Marco Polo. Na první pohled je to větší osobní auto, ale skrývá spoustu praktických úprav pro kempování. Před cestou jsme zvažovali, jaké auto si půjčíme. Musím uznat, že jsem ráda, že jsme si nakonec půjčili originál campervan a ne dodávku zbastlenou na přespávání, kterou už jsme měli vybranou a málem jsme si ji půjčili. Ocenili jsme každou vychytávku, kterou to auto mělo. Otáčecí přední sedačky, takže jsme si dělali obývákovou úpravu klidně i na parkovišti, kde jsme stavěli jen na pauzu na oběd. Vaření bez nutnosti vylézt ven z auta se hodilo hlavně ve větru nebo dešti, ale i na parkovišti, kde kolemjdoucí ani nevěděli, že si v autě vaříme. Dřez s tekoucí vodou a nádrž, do které se ta špinavá voda jímala a mohli jsme ji vypustit až v místě, kde to bylo vhodné. Zvedací střecha, díky které jsme se při pohybu v autě mohli i narovnat, nezamlžovali jsme se při spaní a ještě jsme si mohli nahoře pověsit něco na uschnutí. Využili jsme i sprchovou hadici z nádrže na vodu i nezávislé topení. To auto je prostě vymyšlené dobře a v podstatě nám v něm nic nechybělo. Cestovalo se s ním skvěle a příště bych si zase půjčila originál campervan :) Horní spaní jsme nezkoušeli a nevíme tedy, jak moc pohodlné je lezení nahoru a zda není vhodné spíše jen pro děti, kterým tam rodiče pomůžou. Pro čtyři dospělé bych asi takové auto nedoporučila. Pro lidi s pejskem a s putovní představou dovolené je to naprosto ideální cestování.

Cestopis

16.9. - pondělí - vyzvednutí auta
    Dnes po práci jsme si vyzvedli auto na dovolenou, stařičký campervan Mercedes Benz Vito Marco Polo z roku 2000 a jeli domů zabalit si věci, že hned ráno vyrazíme na cesty. Přesedlat z nového osobáku do takového starého "autobusu" byl vážně šok.

17.9. - úterý - přejezd k trajektu - Mapa
    Ráno jsme vyrazili po D8 na sever a hurá do Německa. Měli jsme cíl alespoň trochu rozumně večer dorazit na parkoviště u DSFS v Dunkirk ve Francii. Zítra v 6h nám jede trajekt do Anglie do Dover. V tak staré káře ten přejezd neni tak rychlý, jak jsme původně předpokládali. Víc než 120 km/h jsme ho moc trápit nechtěli. Začátek cesty řídil Martin (i včera z půjčovny), mě seznámení s autobusem teprve čekalo. Trochu jsem se toho bála, protože Martin si hodně zanadával, když za to sedl poprvé.
    Když už jsme byli několik hodin na cestě a i nějakou dobu v Německu a míjeli jsme ceduli na Chemnitz, Martin se zděsil, kde to proboha jsme, že teprve míjíme Chemnitz. No nepotěšila jsem ho, když jsem zjistila, že jsme vlastně pořád ještě nad naší republikou.
    Při pauze na oběd jsme ocenili, že jsme si půjčili campervan, protože na parkovišti pořádně foukalo. My jsme si jen otočili přední sedačku, rozložili si kuchyň a zavřeli se do závětří :) Po polední pauze jsem převzala řízení. Nakonec to nebylo tak strašné, Martin už na autě všechno zjistil a poradil mi to, jelo se mi celkem dobře, takže jsem to s několika krátkými pauzami dotáhla až do Dunkirku, kam jsme dojeli asi v půl desáté večer. Na parkovišti kousek od našeho trajektu už pár obytňáků stálo. Byla tam nonstop otevřená budova se zaměstnancem, který nám rovnou vyřídil odbavení (chvilka napětí byla, když počítal, jestli je pes ve správném termínu odčervený, ale vycházelo to asi o půl dne dobře, takže jsem doufala, že i on umí počítat), a s toaletou, takže ideální servis. Rozložili jsme si spaní, dali budíčka na 4h ráno a poprvé se vyspali v autě.

18.9. - středa - Anglie a Wales - Mapa
    Trajekt celkem v pohodě. Jediné, čeho jsme se děsili, že bychom museli při najíždění zastavit na té hodně prudké rampě a znovu se na ní rozjet. Protože, jak jsme zjistili, autu nefunguje ruční brzda. Monty musel na trajektu zůstat v autě, ale zvládl to skvěle. Byl vykulený a asi trochu ve stresu, ale nic neprovedl a za dvě hoďky už jsme byli zase spolu. Jízda vlevo je docela výzva. Vlastně jsem to brala jako takovou hru. Člověk se musí soustředit, hlavně na úzkých silničkách, na kterých nečeká auto a najednou ho potká, tak to míjení na správnou stranu mi první den dělalo trochu problém, a pak taky na kruháči dívat se vpravo a ne vlevo. Vlastně jako chodec jsem s tím levostranným provozem měla větší problém. Uvědomit si, na které straně mám jít a odkud můžu čekat auto, je náročnější, než řídit auto vlevo.
    Dnes jsme projeli Anglii až do Walesu, kde jsme se ubytovali v kempu Llyn Gwynant v národním parku Snowdonia. Večer jsme si dali ještě malou procházku kolem jezera a Monty se samozřejmě vykoupal. Vodu miluje, labrador se v něm nezapře, tak už nám snad odpustil ten trajekt :)
    Kemp byl v údolí uprostřed hor, byla tam nádherná noční obloha s mléčnou dráhou, jakou jsem ještě neviděla, a taky tam nebyl vůbec žádný signál ani na poslání sms.

19.9. - čtvrtek - Snowdonia, Wales - Pěší výlet
    Dnešní den jsme si odpočinuli od ježdění autem. Dojeli jsme pouze na nedaleké parkoviště Pen y pass, odkud jsme vyrazili na pěší tůru na Snowdon. Překvapilo mě, jak malé to parkoviště bylo. V 8:30 už jsme byli poslední auto, které se tam vešlo. V sezóně a o víkendu se vyplatí jet tam hodně brzy. A nebo pozdě :)
    Naše představa, že bude Monty moci jít navolno, vzala brzy za své. Jednak jsme potkali poměrně hodně lidí, ale hlavně se všude pásly ovečky. Na rovince jsem se s ním trochu prala, ale do kopce mě celkem pěkně tahal :D Hodně lidí mi to taky komentovalo, že to neni fér. Když ale vyskakoval na kamenech, musela jsem být stejně rychlá, jinak bych ho strhla. A bohužel tahal i směrem dolů, to už bylo celkem nebezpečné. Jinak jsme ale cestu zvládli celkem dobře a Monty dokonce nevyjel po všech psech, jen po některých. A když jsme je potkávali opakovaně, tak už byl i s nimi celkem v klidu.
    V kempu jsme si dali koupel v jezeru, já a Monty. Poprvé jsem se s ním koupala v jedné vodě, tak jsem aspoň zjistila, že to naštěstí není zachraňovací pes, který své páníčky pořádně podrápe.

20.9. - pátek - přejezd do Skotska - Mapa
    Nejdřív jsme se museli zastavit v Liverpoolu, protože sousedka, která nám krmí agamu a zalévá kytky, miluje Paul McCartney. Takže jaký jiný dárek přivézt, než něco pěkného z obchodu Beatles, že? :) Podívali jsme se k soše Beatles, navštívili obchod se suvenýry a ještě Tesco pro potraviny a pokračovali na sever, čekala nás ještě hodně dlouhá cesta. Přespání jsme nakonec našli na parkovišti u Falls of Falloch v národním parku Loch Lomond and The Trossachs National Park. Večer jsme tam usínali sami, ale ráno jsme vedle sebe našli dalších 5 aut :)

21.9. - sobota - příjezd na Skye - Mapa
    Ráno jsme si prohlédli vodopád Falloch a pokračovali do Glen Coe údolí. Krajina se změnila a byla nádherná. Dojeli jsme ke Glenfinnan viaduktu, který je známý z Harryho Pottera. Trefili jsme se zrovna do času, kdy měl jet parní vláček, takže byla všude spousta lidí a nebylo kde zaparkovat. A vláček jsme na viaduktu taky nestihli :) Další krátká zastávka už byla jen u přehrady Loch Cluanie, na kterou se bohužel nedá dostat, ale aspoň jsme našli hezké odpočinkové místo dál od silnice, a potom samozřejmě u Eilean Donan Castle, kde jsme si vyfotili hlavní fotografii a pokračovali dál na Skye.
    Konečně jsme dojeli do kempu Sligachan, ubytovali se (v našem případě vlastně jen našli rovné místo pro auto - tip pro příště jsou vyrovnávací klíny) a šli si do restaurace na jídlo a místní pivko. Překvapení bylo, co si Skoti představují pod pojmem steak. Byl to takový pomalu tažený guláš téměř bez koření.

22.9. - neděle - Old Man of Storr, Mealt Watterfall - Mapa, Pěší výlet
    Old Man of Storr! Dočkala jsem se ho! Tolik let obdivuju fotky tohoto zvláštního koutu světa, až jsem se na něj konečně taky podívala :) Výlet nám připadl na neděli, takže spolu s námi na něj stoupalo dost dalších lidí, ale vešli jsme se na vyhlídku a všichni jsme si ho nakonec vyfotili. Na Storr už nepokračoval téměř nikdo. Potkali jsme tam jen jeden pár s pejskem a dvě Češky :)
    Pokračovali jsme dál na Mealt Waterfall, kde vlastně člověk jen zastaví, dojde se podívat na vodopád z útesu do moře a zase jede dál. Ještě jsme se jeli podívat na městečko Uig (protože na ostrově Skye je všechno blízko), ale tam už jsme se nakonec šli podívat jen na další vodopád a jeli jsme do kempu. Na té cestě na Uig bylo nejzajímavější to, že jsme jeli po "one way road" s výhybnami a navzájem se pouštěli s protijedoucími auty. Šlo to docela dobře, lidi jsou slušní a ochotní počkat.

23.9. - pondělí - Fairy Pools aneb konečně jsme vyrazili se stativy - Mapa
    Počasí už se zhoršilo. Až do soboty bylo téměř bez mráčku, takové počasí jsem v Anglii nečekala, včera už se to začalo kazit a dnes už jsme si užili jen mraky a občas nějaký déšť. Ale šli jsme na Fairy Pools, tak nám zatažená obloha vůbec nevadila :) Fairy Pools jsou vodní peřeje na řece Allt Coir'a Mhadaidh v jižní části ostrova Skye. Stativy jsme samozřejmě dnes museli mít sebou :)
    Byli jsme už jen kousek od moře, tak jsme k němu zajeli. Monty se poprvé v životě proběhl po pláži a zjistil, že ne každá voda se dá pít :) U moře bylo ale hodně nevlídno. Foukal hodně silný vítr.
    Stavili jsme se ještě v Portree nakoupit potraviny a podívat se po nějakých suvenýrech, ze kterých jsme si stejně nevybrali, a potom jsme pokračovali do kempu Kinloch Campsite, abychom mohli druhý den navštívit Dunvegan Castle a hlavně jeho zahrady.

24.9. - úterý - Dunvegan, Neist Point a leaving Skye - Mapa, Pěší výlet
    Ráno jsme se vydali do Dunvegan, prohlédli jsme si zámek a potom jsme strávili opravdu hodně času v zámecké zahradě. Víc času, než byl Martin ochoten zahradám věnovat :) takže nakonec šel za Montym, kterého jsme museli nechat v autě, protože do zámku měl vstup zakázaný.
    Z Dunvegan jsme se vydali na Neist Point, nejzápadnější cíp ostrova Skye, na kterém stojí maják. Martin na tom místě před sedmi lety byl a divil se velkému nárůstu turistů. Projevilo se to hlavně cestou, protože na Neist Point vedla opět One way road, takže vyhýbání jsme si opravdu užili. Někteří řidiči z toho začali být nervózní a to bylo asi poprvé (a naštěstí naposledy), co jsem v odlehlém Skotsku zažila agresivní chování za volantem.
    Odsud už jsme se vydali směr domov. Měli jsme představu, že bychom mohli dojet zase až k vodopádu Falloch, ale tma nás doběhla dříve. Nakonec jsme tedy byli rádi, že víme o místečku u přehrady, kde jsme stavěli cestou na Skye. Překvapilo nás velké množství hmyzu, který jsme nakonec řešili světlem puštěným přes noc a schovaným ve zvednuté střeše. Hmyzáci si celou noc všímali lampičky a ne nás.

25.9. - středa - přejezd na jih - Mapa
    Dnes jsme si vytyčili cíl dojet do Yorkshire National parku, kde jsme si našli zajímavé místo, ke kterému bychom si mohli udělat celodenní výlet a protáhnout se zase po celodenním cestování. Ráno jsme projížděli údolím Glen Coe a to jsme si neodpustili zastavit a vyfotit si ho. Potom už jsme stavěli jen na jídlo a venčení.
    Večer jsme přijeli do kempu nedaleko Kirkby Stephen. Viditelně tam dost pršelo, protože tráva v kempu byla tak podmáčená, že Montymu stříkala voda od tlapek, když po ní běžel. Martin se divil, že tam vůbec roste tráva a ne lekníny :) Ještě že jsme měli campervan. V tomhle bych stan koupat nechtěla.

26.9. - čtvrtek - Yorkshire National Park - Pěší výlet
    Na dnešek předpověď hlásila přeháňky a nemýlila se. Šli jsme se projít k Smardale Gill Old viaduktu a cestou jsme se jednak brodili bahnem a jednak jsme několikrát pořádně zmokli. Chodili jsme v podstatě jenom ohrádkami s ovcemi, takže pouštět Montyho na volno téměř nebylo možné. V jedné ohrádce se ovečky schovávaly za zdí před deštěm a my kolem té zdi šli, takže jsme je vyhnali. Ovce sice utekly, ale ze stáda se postupně vynořili berani a dost významně nás sledovali, tak jsme raděj mazali pryč zase my.
    Tento večer jsme obzvlášť ocenili, že naše auto má i "obývákovou" úpravu. Venku pořád řádily přeháňky, do hospody se nám nechtělo, takže jsme si relaxovali v autě se ciderem a s knihou. Tentokrát jsme si i zatopili, hlavně kvůli tomu, aby nám uschly věci a pes :)

27.9. - pátek - příjezd k trajektu a poslední anglická pinta - Mapa
    S překvapením jsme zjistili, že v Doveru u trajektu není žádné parkoviště pro lidi, kteří brzy ráno cestují trajektem přes kanál. Museli jsme tedy najít nějaké vhodné místo co nejblíže trajektu. Na internetu lidé doporučovali P+R u Canterbury, tak jsme nakonec zakempili tam. Nebyli jsme jediní, obytných vozů tam bylo opravdu hodně. Jediná ale dost podstatná nevýhoda toho místa byla ta, že v 17h zamkli budovu s informacemi a toaletami a do rána jsme měli smůlu. S touto zkušeností už bychom si příště naplánovali trajekt zpět ještě na večer a přespali na francouzské straně na osvědčeném parkovišti v Dunkirku. Byli jsme tedy nuceni ;) zajít si večer na pivo, naštěstí hned vedle parkoviště byl pěkný anglický pub.

28.9. - sobota - trajekt a přejezd do Erlangenu - Mapa
    Ráno jsme přijeli do Francie, na známém parkovišti u DFDS jsme si dali snídani a vydali se na dlouhý přejezd. Docela těžce se zvyká zase na pravostranný provoz. Chvíli mi to trvalo :)
    Večer jsme dojeli do kempu v Erlangenu. Nechtěli jsme jet až domů na jeden zátah, protože jsme na dnešek poměrně málo spali (budíček asi ve 4h) a věděli jsme, že bychom byli unavení. Celou dovolenou jsme se snažili vyhýbat jízdě za tmy, takže jsme se tím řídili i poslední den. V kempu nás uvítala ochotná paní, podivila se, že taky jedeme ze Skotska, že takových lidí tu má víc, a ukázala nám na plánku, kde přesně máme parkovací stání. No a než jsme ujeli těch 100 m a zaparkovali, sedla na moped a jela nás zkontrolovat, jestli parkujeme správně, takže jsme hned dostali vynadáno, že jsme psovi dovolili vyskočit z auta bez vodítka. Inu jsme v Německu.
    Prošli jsme se s Montym po turistické cestičce podél jezera, ale vzhledem k tomu, že je to chráněná oblast vodních ptáků, kolem celého jezera se projít nesmělo. Na večeři jsme šli do restaurace přímo u kempu a vrátili jsme se tím o 30 let nazpět. Jak vzhledem restaurace (Pohlreich by koulel očima), tak i kvalitou jídla. Restaurace si hrála na řeckou, ale byla řecká po německu a především velmi mastná.

29.9. - neděle - příjezd domů - Mapa
    Ráno jsme malinko zaspali, takže jsme vyjeli později než jsme chtěli. Jeli jsme vrátit auto, což bylo trochu z ruky, tak jsme se snažili být tam co nejdříve. Těsně před dojezdem jsme si zažili ještě malé drama, když jsme měli naplánovanou benzinku kousek od půjčovny, že tam auto rovnou i vysajeme a vyčistíme, ale nafta nám vyšla jen tak tak a z tachometru nebylo moc zřejmé, jestli ukazuje měkkou nulu nebo už tvrdou nulu. Naštěstí to vyšlo, auto jsme vrátili čisté, nic si v něm nezapomněli a přesedli do našeho milovaného a mnohem novějšího autíčka. Ale to byl šok! Najednou jsem měla pocit, že v tom autě ležím. A chvíli jsme vzpomínala, jak se řadí zpátečka. Shodli jsme se s Martinem, že je dobře, že dnes campervan řídil jen on a já tudíž byla dnes „neovlivněná" jízdou v autobusu. I tak jsem si těžce zvykala na sezení u země. Ale dva, tři dny stačily, a už je to zase v pořádku :)

NAHORU