Korsika       16.-28.9.2010

    Korsika je malý středomořský ostrov spadající pod správu Francie. Ostrov je dlouhý 183 km a široký 83 km, je obýván přibližně 300 000 obyvateli. Mnohým Korsičanům se nelíbí nadvláda Francie a usilují o samostatnost, což je patrné především na směrových cedulích, kde jsou nápisy ve francouzštině a korsičtině, a francouzský nápis je většinou zaškrtán nebo prostřílen. Vzhledem k tomu, že Korsika je poměrně chudá a kromě turismu a vinařství (které je stejně závislé na turismu) v podstatě nemá výraznější zdroj příjmu, měla by bez dotací z Francie pravděpodobně velké problémy. Přestože je turismus pro Korsiku hlavní zdroj příjmu, nemají místní turisty příliš rádi, zvláště na severu. Turisté jsou tam takové trpěné zlo. Naštěstí jsme neměli větší problémy. Obsluha v restauraci se ale ne vždy chovala podle našich představ. Když jsme si ve vesničce Belgodere objednali panini a juice, donesla nám servírka pouze panini a ani se neobtěžovala nám oznámit, že juice nemají, ať si vybereme něco jiného. Jinde nám zase odmítli donést jídelní lístek dříve, než otevřeli kuchyni. Nemohli jsme si tedy vybrat ani pití.

    Korsika je velmi hornatá, proto si na ní i aktivní turisté užijí dostatek pohybu, a samozřejmě nabízí i krásné pláže lákající ke koupání. V Korsických horách jsou možné několikadenní horské přechody, cyklisté si zase užijí nekonečné výšlapy a dlouhé sjezdy na korsických silničkách. Korsický asfalt je ale často velmi rozbitý a zvláště při sjezdech jsem ocenila horské kolo. Trekové kolo je asi na tento povrch ideální, silniční bych nedoporučila.

    Dříve prý byla Korsika známá výskytem divokých prasat. Lidé však vzali věc do vlastních rukou a počet prasat silně zredukovali. Občas jsme viděli a silně cítili kančí trofeje pověšené na sloupcích podél cesty. Co se zvířat týče, nejčastěji jsme se samozřejmě setkali s ještěrkami a kobylkami. Občas mi připadalo, že se mnou kobylky hrají jakousi hru. Počkaly si, až přijedu s kolem vedle nich a proskočily mi předním kolem. Zřejmě nějaký druh ruské rulety .. korsická ruleta? :) Někteří šťastlivci spatřili i suchozemské želvy.

    Všude rostou fíky, takže se člověk mohl dosyta nakrmit čerstvým ovocem. S trochou drzosti bylo k dispozici i hroznové víno na přilehlých vinicích. Na doporučení našeho průvodce jsme se nepokoušeli jíst jedlý kaktus, protože jeho jehličky jsou tak drobounké a křehké, že pokud se zapíchnou do kůže, není možné je vyndat a chovají se jako skelná vata. Bohužel se nám nepodařilo najít mandle. Při pěším výstupu jsme vedli s naším průvodcem diskusi o bobulích, které se vyskytovaly všude, ale nikdo nevěděl, jestli jsou jedlé. Nakonec jsme dohledali, že se jedná o tzv jahodový strom (Arbutus unedo - planika obecná).

    Co se týče ubytování, vždy jsme spali v kempech pod stanem. Kempy jsou většinou dobře vybavené, voda teče teplá alespoň ve sprše a často je možné najít zásuvku na dobití telefonu nebo foťáku. V některých kempech byly i bazény se sladkou vodou (Porto, Porto Vecchio nebo Propriano). Při stavění stanů jsme ale měli velké problémy se zatloukáním kolíků. Půda je hodně tvrdá a kamenitá. Dobře udělali ti, kteří poslechli kudrnovský rodokaps a vzali si dlouhé hřeby.

    I na konci září jsou na Korsice příjemné teploty nad 20 stupňů, ale žádná přehnaná vedra, ve kterých by se špatně jezdilo. V horách byla ale pořádná zima. Teplota klesla pod 10 stupňů, takže byl problém si posedět večer venku (asi by se vyplatilo vzít si sebou koření na svařák a vybavit se do hor nějakým levnějším červeným. To by se to sezení venku hned zpříjemnilo). Když člověk navíc vyjel na otevřenější prostor, velmi nepříjemně tam foukalo. V sedle Col de Bavella foukalo tak silně, že jsme se tam zdrželi jen po dobu nezbytně nutnou k vyfocení několika fotek, a pak rychle pryč.

    Vlhký mořský vzduch se postaral o to, že jsme měli neustále zapatlané brýle a displeje telefonů, fotoaparátů a jiných aparátů a že velmi špatně schlo prádlo.

    Korsičani velmi neradi mluví jinak než francouzsky. Myslím, že je to tu patrné ještě víc, než na pevnině. Vyplatí se nějaký ten turistický slovníček do kapsy. Jediný, kdo byl ochoten promluvit anglicky, byl policista u Porta a nějací turisté při výstupu na Capo d'Orto, když se chtěli zeptat, jakou řečí to mluvíme. V restauraci jsme se angličtiny nedočkali nikde.

    Musím pochválit všechny, kteří se o nás starali. Všichni dělali maximum pro to, aby se nám zájezd líbil, aby vše v pořádku proběhlo a aby se nám dostalo dostatek informací.

    Milan první průvodce nám už v autobuse představil ostrov co do geografie, historie, obyvatelstva, ekonomiky, ... . Každý den nám podrobně vysvětlil trasu, která nás čeká, včetně míst, kde je možné si doplnit zásoby pitné vody (pramenů vody bylo na každé trase několik). Věděli jsme přesně i kde budeme šlapat do kopce a jak dlouho (jak říkal Richard "Abychom to náhodou neminuli" :) ) Věděli jsme, kde si máme nakoupit korsické víno a jak ho poznáme, co smíme ochutnávat, čeho se raději vyvarovat (viz kaktus s jehličkami) nebo kde uvidíme korkový strom. Na každý den jsme měli připravenou mapku, do které jsme si zakreslovali trasy. Měli jsme i plánky navštívených měst. Lena jako druhý průvodce odnášela ty pomocné práce všeho druhu, například drhnutí hrnců po vaření, což jsem jí rozhodně nezáviděla.

    Maruška byla jako kuchařka se zájezdem poprvé a musím uznat, že se svého úkolu zhostila výborně. A z Rudy se vyklubal druhý kuchař :) Řidiče jsem obdivovala pokaždé, když jsem měla tu možnost sedět v autobuse a sledovat, kde všude se s tím autobusem a přívěsem vejdou. Dvakrát se musel vlek odpojovat. Jednou před Portem, tam to řešila policie, podruhé cestou do Ajaccia, kde jsme si poradili sami, vyskákali z autobusu a vlek přes most ručně dotáhli. Ruda se bál, co do toho mého cestopisu budu všechno psát. Ale kdybych měla popisovat, co se dělo každý večer, tak by to bylo na menší knihu O:-)

NAHORU