080811-sumava

Šumava, Passau

Datum: 11. - 17.-8.2008
Místo: Šumava, Passau, Scharding, Novohradské hory
Účastníci: zuziq, ond
Ubytování: Passau

   11.8.2008 - pondělí - "když se daří, tak se daří". A to hned od rána. Měli jsme sraz v 8h na Lužinách, kde mě a cukyho měl ond naložit do auta a vyjet směr Prášily. Když ani po akademické čtvrthodině čuky nedorazil, začala jsem pochybovat, že vzal sraz na vědomí. Ukázalo se, že ani já ani ond na něj nemáme telefon, takže jsem začala nahánět lidi z jeho práce, aby mi na něj poslali kontakt. Do toho mi začala docházet baterka v mobilu :o) Číslo jsem získala, zkusila na něj zavolat, ale uživatel nepřístupný. Alespoň jsem poslala sms a doufala, že mi ještě chvíli telefon vydrží. V 9h jsme čekání vzdali a vyrazili bez cukyho, že za námi pak může přijet vlakem do Železné Rudy. Za další hodinu nám psal cuky, že nás zdraví ze Sophie a ať si užijeme výlet. No přiznávám, měl štěstí, že nebyl po ruce :o)
   Přijeli jsme na místo, celkem snadno našli penzion, ale bohužel jsme i našli na dveřích cedulku, že majitel je zrovna v terénu a máme se mu ozvat na telefon. Pán nám řekl, že přijede tak za 2 hodiny. Došli jsme si na oběd a potom vyrazili na krátkou projížďkum abychom tam neseděli. Dojeli jsme k jezeru Laka a při cestě zpět Ondra navrhl vzít to přes Železnou Rudu. Tam jsme bez problému dojeli a dohodli se, že zpět to vezmeme přes německou část. Už si budu pamatovat, že čárkovaná cyklostezka je opravdu špatná a že vrstevnice se nemají podceňovat. Ze začátku se jelo dobře, ale potom jsme najeli na onu čárkovanou cestu a to byl kámen úrazu. Na písku a kamínkách, které se mi smýkaly pod koly, jsem opravdu nebyla schopná vyjet takový kopec. Takže jsme kola tlačili. A to opravdu dlouho, dvě hodiny minimálně. Pochopila jsem, že odhad, že v 18 bychom mohli přijet do Prášil, asi nebude správný, když jsme v 18h ještě stále tlačili kola do kopce, který už měl několik lokálních extrémů, ale hned na to začal zase stoupat. Už bylo asi 8h večer, když se konečně zdálo, že jsme na kopci a teď už to pojede jenom dolů. Dokonce i cesta už byla pěkná zpevněná. Sjeli jsme tedy dolů z hodně dlouhého kopce a přijeli k rozcestníku. Z něj jsme se bohužel dozvěděli, že jsme sjeli špatně a musíme se vrátit na vrchol. Pozorný čtenář si všiml, že jsem se od oběda nezmínila o žádném jídle. Plánovali jsme jen krátkou projížďku a proto jsme sebou vzali jen jedny bebe sušenky, které jsme si dali kousek za Železnou Rudou. Kolem osmé večer už jsem tedy byla hodně hladová a vysílená. V takovou chvíli člověka obzvlášť nepotěší, když se dozví, že ho čeká další velké stoupání. Vydali jsme se tedy hned na cestu, ale poměrně silně se nám rozpršelo. Sjeli jsme k nějakému stavení kousek pod onen rozcestník. Byla to sice hospoda, ale připadalo mi, že nebyla otevřená. Přesto nám paní uložila kola do garáže a obsloužila nás grogem. Počkali jsme, až přestane pršet, a vydali se opět na cestu. Opět do kopce.
   Venku už byla tma a my měli jen moje světlo na kole. Chvíli jsme šli do kopce (sednout na kolo už jsem opravdu nedokázala, nohy jak z papíru mě přestaly poslouchat). Najednou se rozpršelo a po chvíli déšť přidal na intenzitě tolik, že jsem to dlouho nezažila, takovou průtrž. Bohužel v této intenzitě setrval celkem dlouho a do toho nás občas potěšil i nějaký ten blesk velmi rychle následovaný hřměním. Cesta byla nekonečná. Skoro jsem přemýšlela, jestli jde něco takového přežít. Déšť nepolevoval, mokří jsme byli už úplně všude. Když jsme dorazili na nějakou křižovatku, s nadějí jsme sundavali světlo z kola a rozhlíželi se po ukazatelích. Bohužel, ten správný, ukazující náš hraniční přechod, byl ještě hodně daleko. Odhaduji, že jsme takhle šli asi hodinu, když jsme konečně vylezli nahoru a mohli se vydat tentokrát již správným směrem a naštěstí i celkem po rovince. Konečně jsme mohli sednout na kola. Brzy jsem pochopila, že to až taková výhra není. Vítr vzniklý jízdou na kole byl tak to poslední, co moje promoklé a promrzlé tělo potřebovalo. Ondra si skoro nestěžoval, takže jeho pocity moc nevím, ale řekla bych, že byly podobné. Takto jsme jeli další hodinu. Co vám budu povídat, dlouho jsem nezažila takový pocit úlevy, když jsem spatřila světla obce Prášily. Dojeli jsme k penzionu. Bylo asi 23h a já tak trochu tušila, že už nás možná nikdo neubytuje. Stála jsem tam jako zmrzlý trpaslík a zvonila a zvonila. Skutečně marně. Ondra navrhl, že pojedeme k němu do Passau, že je to odsud rozhodně blíž než do Prahy. Převlíkli jsme se tedy do suchého a vyjeli. Na benzínce si koupili aspoň bagetu, kterou už jsem ale ani nebyla schopná sníst. Cestou do Passau jsem se moc snažila neusnout a hlídat Ondru, aby neusnul on, ale to byl další marný boj. V Passau nás čekala nesmírně příjemná teplá sprcha a ještě lepší postel. Přežili jsme to! :o)

   12.8.2008 - úterý Ráno jsme vstali, Ondra dal prát naše mokré oblečení z minulého dne a vydali jsme se na procházku po Passau. Šli jsme na univerzitu a s jeho kolegy na oběd. Vzali jsme kola a projeli si Passau. Potom jsme jeli podle řeky do Rakouského města Scharding. Velmi pěkné městečko a moc dobrá zmrzlina :o)

   13.8.2008 - středa Další pohodový den strávený opět v Passau a opět s výletem do Schardingu, tentokrát ale přes Neuburg. Bylo nádherné světlo. Vážně jsem litovala, že jsem sebou neměla svůj foťák. Večer jsme se byli podívat do studentského klubu. Bylo tam docela hodně lidí, a to byly prázdniny.

   14.8.2008 - čtvrtek Pokusili jsme se vstát relativně brzy, dali vydatnou snídani a jeli do Haidmühle. Tady jsme nasedli na kola a jeli na velkou projížďku Šumavou kolem Lipna. Nejdřív jsme ale vyjeli na Třístoličník,takže jsem si užila pořádné stoupání. Potom jsme po červené turistické sešli trochu nepříjemný a nesjízdný terén dolu k Rosenauerovu pomníku. Dále už zase na kole směr Nová Pec. Cestou jsme si dali jídlo v malé rodinné restauraci, kde vládla příjemná atmosféra. Dále jsme pokračovali do Horní Plané a do Černé v Pošumaví. Tam jsme našli mapu Šumavy kolem Lipna a prohlédli jsme si, co máme už za sebou a co nás ještě čeká. Zjistili jsme, že jsme zhruba v polovině cesty, ale ono bylo už téměř 18h. Návrat bude opravdu pozdě.
   Pokračovali jsme dál na Dolní Vltavice na přívoz. Dali jsme si pivko. Jídlo žádné, po zkušenostech jsme byli poměrně dobře vybaveni vším možným jídlem. Největší část tvořily mars tyčinky, což se taky neukázalo jako nejlepší nápad. Z přívozu jsme pokračovali na Schwarzenberský kanál. Cestou se nám setmělo a my byli odkázaní na světla. Naštěstí tentokrát si kolo vybavil i Ondra. Cesta byla hodně dlouhá a já celou dobu viděla jen kousek půdy přede mnou a měsíc, který nám celou dobu snaživě svítil. Alespoň to bylo po rovince, dokud jsme jeli podle kanálu, takže cesta poměrně rychle ubíhala. Tentokrát jsme byli i mnohem lépe vybaveni co se oblečení týče. Ke konci jsme ale ztratili náš cílový bod, nějak zmizel z ukazatelů. Dostali jsme se na křižovatku, kde jsme museli odhadnout směr. Toho nevděčného úkolu se ujal Ondra a já doufala, že si nezajedeme spoustu kilometrů. Bylo už asi 11h v noci, tak by to bylo velmi nepříjemné. Po chvíli jízdy pro mě neznámým směrem jsme dojeli k ukazateli, na kterém jsem se dočetla, že Haidmühle je vzdálené 2,5 km. Vůbec jsem tomu nemohla uvěřit. Za chvilku jsme skutečně přijeli k autu. Další náročný výlet se šťastným koncem. Ujeli jsme asi 110km, což byl rozhodně můj rekord. Cestou do Passau se nám rozpršelo a mě se udělalo špatně z těch mars tyčinek a asi i z toho sportovního výkonu, ale za chvilku už jsme byli "doma" a bylo dobře :o)

   15.8.2008 - pátek Počasí se tedy vůbec nevyvedlo. Zřejmě proto, abychom si po tom náročném čtvrtku trochu odpočinuli. Jeli jsme opět na Šumavu, ale pořád pršelo a pořád byly mlhy. Najedli jsme se na Kvildě ve Skipenzionu, pokračovali do Kašperských Hor. Tam jsme si prohlídli muzeum veteránů motorek. Ještě jsme zkusili Sušice. Počasí ale stále škaredé, tak jsme se vrátili do Passau. Večer jsme si dali uzené koleno v jedné restauraci. Musím přiznat, že mi dalo opravdu zabrat.

   16.8.2008 - sobota Podle předpovědi mělo být sobotní počasí na Šumavě velmi podobné tomu pátečnímu. Zkusili jsme se tedy rozhlédnout po okolí a zjistili jsme, že v Regensburgu hlásejí polojasno. Bylo jasné, kam pojedeme na výlet. Kola jsme sebou vzali jen kdyby náhodou, ale když jsme viděli to krásné počasí, tak jsme na ně sedli a celý Regensburg si projeli na kole. Nevynechali jsme ani obytnou čtvrť, kde si Ondra prohlížel, kde by chtěl bydlet :o) Ochutnala jsem dönner, arabské jídlo, asi jako gyros. Večer jsme si dali v centru výbornou zmrzlinu. Cestou domů nás opět doprovázel měsíc, tentokrát se nám ale schovával. Později jsem zjistila, že bylo zrovna zatmění Měsíce. Večer jsme si dali vínko na zakončení dovolené.

   17.8.2008 - neděle Vstali jsme poměrně pozdě. Dali si opět vydatnou snídani a jeli do Nových hradů. Neměli jsme ale k dispozici mapu, pouze papír s textem, kde odbočit kam, a to ještě v němčině. Většinou ani nepsali, v jakém městě dojde ke změně směru jízdy, pouze že to je 16km od minulé změny směru. Takže jsme se samozřejmě ztratili. Nakonec jsme ale do Nových hradů dorazili, jen trochu později, než jsme chtěli. Na náměstí jsme si dali zmrzlinu a jeli na Rakouskou stranu. Tam jsme projeli několik vesniček a já si začala stěžovat na hlad. Poměrně špatně se mi jelo, protože od jídla už uplynulo hodně hodin a já jsem zvyklá pravidelně jíst. Jakmile jsme přijeli do Českých Velenic, začala jsem se rozhlížet po nějaké restauraci. Místo toho jsem ale našla škaredé špinavé město plné lidí, kteří rozhodně nebudili důvěru. Nenašli jsme jedinou restauraci, kde by měli zahrádku a kde by se člověk nebál nechat kola. Raději jsme se vydali směrem na Nové Hrady. Jenže já už z hladu měla mžitky před očima. Do Nových Hradů jsem dojela z posledních sil. Dali jsme si jídlo!!! Potom jsme nasedli do auta a vydali se do Prahy.