"Já se chci taky flákat v Něměcku"

30.04.2010

    "Já si chci taky chodit na procházky místo do práce", "No jo, žena v domácnosti, přece se nepohrne pracovat", "Ty si tady hraješ s fotkama a já nevím, kam dřív skočit" ... atd atd. Časté popichování od mých kamarádů mě inspirovalo k napsání tohoto článku. Nechci, aby tento text působil, jako že si stěžuji. Věděla jsem předem do čeho jdu a co mě čeká, a vím, že to prolomím a bude dobře :)

    Chápu, že v očích mých kamarádů si užívám krásné dovolené a všech výhod života v Německu. Zřejmě to tak opravdu vypadá. Člověk, který si sám nezkusil život v cizí zemi, kde se mluví řečí, kterou příliš neovládá, má celkem logicky zkreslenou představu. Stačí jen ty rady a moudra, které občas poslouchám. Že se nemám učit, protože to přece půjde samo, za půl roku už budu mluvit jako rodilá Němka apod. Jenže ono to všechno tak růžové není. Tak za prvé, neovládám dobře řeč. Neustále se potýkám s tím, že všichni kolem mě nepředpokládají, že mají proti sobě někoho, na koho se musí mluvit pomalu, srozumitelně a často některé výrazy opakovat nebo vysvětlovat. Běžný příklad v obchodě u pokladny, prodavačka něco rychle zadrmolí ... e? ... "Bitte?" ... prodavačka to podobně rychle zopakuje. V lepším případě už to pochytím a pochopím, na co se mě ptá a zareaguju, v horším případě vysvětluju, že nejsem zdejší a že moc dobře nerozumím. Většinou je pak reakce prodavačky už jenom "Tak to nic" a dál už se na mě jen usmívá a nebaví se se mnou. A to mi věřte, že to mávnutí rukou "tak to nic, vlastně vám nic říct nechci" je opravdu hodně nepříjemné a občas mi to připadá jako "tak to se s Vámi bavit nepotřebuji". V restauraci se se mnou samozřejmě i přes moji jazykovou bariéru bavit musí, ale tam jsem většinou s Ondrou nebo s Astrid, takže mám oporu a občas i mluvčího. Vždy, když se dostanu do nové společnosti lidí, musím vysvětlovat, že nejsem z Německa a že se na mě musí pomaleji. Lidé se vždycky snaží se mnou mluvit jednodušeji, ale hlavně se se mnou opravdu snaží mluvit a nevyřazují mě. I tak si ale prostě připadám jako debil, že to tak musím říct. Trochu jako Alenka v říši divů.

    Dalším velkým problémem je, že zde nemám prakticky žádné přátele. Díky jedné učitelce z Prahy jsem poznala Astrid, která zde studuje češtinu a se kterou chodíme na kafe a bavíme se chvíli německy a chvíli česky, říká se tomu zde "Tandemsprachstunden". Navzájem si předáváme jazykové znalosti. To je v podstatě jediná moje kamarádka zde, protože všechno ostatní jsou jen kamarádi od Ondry, se kterými sama nikam nechodím, ani nejsme v kontaktu. Občas je na nějaké akci potkám, ale to je vždy přes Ondru. Takže jsem tu dost sama, což rozhodně na psychice nepřidá. Obzvlášť když jsem většinu dne doma (nebo si jdu na procházku s foťákem, zaběhat si nebo nakoupit). Doma se učím, pracuji, ale to už jsem se zmiňovala v nějakém předchozím článku. Že bych si plánovala zajít večer jen tak posedět na pivko nebo na nějaký koncert, napsala pár známým a někdo by se "chytil" a prostě bychom šli, to opravdu neexistuje. Naštěstí jsou zde alespoň pravidelná setkání Stammtisch, o kterých už jsem se taky zmínila. Je to sice jenom jednou měsíčně, ale lepší než nic. Pevně doufám, že tento stav se výrazně zlepší již od přístího týdne, kdy začnu navštěvovat kurzy němčiny pro cizince a poznám tam nové lidi, kteří na tom budou možná podobně, takže budou mít zájem se seznamovat a vídat se i s tou "holkou z východu", jak tu na mě něktěří místní asi pohlížejí.

    No a potom tu je samozřejmě důležitý bod, nemám práci. Přiznávám, že ji ještě nehledám. Nevěřím si. S mojí němčinou to není tak slavné, jak bych si pro pohovor představovala. Možná mám jen malé sebevědomí, ale nedokážu si představit, že bych to koktání, které tu předvádím, praktikovala na pohovoru. I v tomto směru se tedy hodně spoléhám na školu pro cizince. Snad se do toho konečně dostanu. Němčina opravdu není snadno se učící jazyk a pořád se mi nedaří do něj proniknout tak, abych mohla normálně mluvit. V podstatě jsem v takovém začarovaném kruhu. Nemám mnoho příležitostí mluvit, a proto se žádným velkým tempem v němčině nezlepšuji. Příležitosti bych samozřejmě měla v práci, ale zase dokud nebudu líp mluvit německy, nenajdu si práci (připomínám, že práci typu "podržkoště" bych dělala jen nerada, už jen proto, abych se tu tím nezařadila do té kategorie levné pracovní síly z východu, jak to dobře známe i u nás). Kromě toho, že se tedy ani díky práci nedostanu mezi lidi, si ještě hodně pečlivě musím rozmýšlet, co je opravdu nutné si koupit a bez čeho se ještě obejdu. Plánuji si, co všechno si pořídím, až se časy zlepší. Trochu mi to připomíná, když jsem si o zkouškovém plánovala, co všechno budu dělat, až se nebudu muset učit :)

    Takže milí zlatí, až mi zase příště někdo napíšete, jak se mám skvěle, že se tu můžu pěkně flákat, nechat se živit a nemuset nic dělat, tak vám dám přečíst tenhle článek. A nedivte se, že už reaguju trochu podrážděně, ale "Stokrát nic umořilo osla". Stačí, že musím pořád odpovídat na otázku "Tak co, už máš práci?" Veřte mi, že až si ji najdu, tak se to dozvíte a možná i několikrát, protože to budu nadšeně hlásit a pořád o ní mluvit, takže vám to možná za chvíli poleze stejně na nervy, jako mě to věčné ptaní :) Aspoň vám to vrátím :P