cestopis

16.9. - čtvrtek
naložení kol v Brně, odjezd v pravé poledne.
    I přes problémy na dálnici těsně před Brnem jsme včas dorazili na Zvonařku, kde už probíhalo nakládání kol do vleku. Ještě než jsme naskákali do autobusu, oznámil nám Milan (hlavní průvodce) čerstvou zprávu. Zrušili nám zpáteční trajekt. Pojedeme jiným, který jednak jede o několik hodin později a jednak o několik hodin déle (jak se hodí, že Moraváci tyhle dva pojmy na rozdíl od Čechů důsledně rozlišují). Místo plánovaného příjezdu kolem poledne tedy přijedeme kolem půlnoci.

17.9. - pátek
příjezd do Livorna, nalodění na trajekt, přistání v Bastii, vyskládání kol, prohlídka Bastie, Santa Severa, 26km
    Do Livorna jsme přijeli v noci. Příjezd jsem zaspala, ale prý kolem 3h. V 7h začalo naloďování na trajekt. Poučeni od známých, vyrazili jsme hned v 7h na trajekt, abychom stihli volná lehátka a pohodlně se nám sedělo. Netušili jsme, že ten trajekt bude téměř prázdný a že se žádná bitva o lehátka nestrhne :) Počasí nebylo zrovna vhodné pro posezení venku, trochu poprchávalo. Schovali jsme se s lehátky pod stříšku a většinu cesty prospali.
    Kolem 13h jsme se vylodili v Bastii. Přivítalo nás o něco lepší počasí. Pod mrakem, ale bez deště. Autobus nás popovezl několik metrů, tam jsme se převlékli do cyklistického, vyskládali kola a vydali se na první etapu. Nejdřív jsme si ale prohlédli Bastii, tedy alespoň jsme se o to pokusili. Provoz tam byl tak hustý, že jsme spíš sledovali, aby do nás někdo odněkud nenajel, než abychom si prohlíželi město. Potom následovalo asi 25km zvlněného terénu podél pobřeží do kempu u města Santa Severa.
    V kempu jsme měli seznamovací večírek. Milan se chvíli tvářil, že se seznamovat nemusíme, když nechceme, ale pak prohlásil, že stejně ví, že je v každém z nás kousek toho exhibicionismu a že o sobě chceme povyprávět :)


18.9 - sobota
nejsevernější cíp ostrova Cap Corse, Belv. du Moulin Mattei, St. Florent, 82km
    Probudili jsme se do krásného slunného dne, Milan nás u snídaně vítal slovy "Dneska bude krásně". Dvakrát jsme zmokli :) Hned po snídani se totiž zatáhlo a potom sluníčko vykukovalo jen vzácně.
    Hned ze začátku trasy jsme si vystoupali největší kopec, zbytek trasy už byl "jen" zvlněný korsický terén podél pobřeží. Autobus na nás čekal u vyhlídkového větrného mlýnu Moulin Mattei. Ondra měl pořád nutkání trasu ještě prodlužovat, ale byla jsem ráda, že jsem se nenechala zviklat. I tak jsem jí měla plné tretry.
    V kempu byl všude písek. Poprvé jsme pořádně ocenili deku, kterou nám zapůjčili kamarádi a která má ze spodní strany hladký pevný povrch. Využilo ji hned několik lidí najednou, deka pojme docela hodně lidí :)


19.9. - neděle
Lozari, dvě možné trasy (pobřežní magistrála a horská silnička), I'lle-Rousse nebo Belgodere, Calvi, cca 90km
    Dnešní trasa nabízela dvě varianty. První varianta cca 70km, před Calvi ale po velmi rušné magistrále, druhou možností bylo v městečku Lozari odbočit na horskou silničku, vyšlapat si zase nějaké to pěkné stoupání a potom se vézt po vrškách a užívat si klidné horské silničky, tím se ale trasa prodloužila na více než 90km. Věděla jsem, že ta horská bude mnohem příjemnější, ale ty kilometry mě trochu děsily. Pak jsem se ale dozvěděla, že holky vymyslely plán, jak dnešní den přežít. První část trasy se svézt autobusem a jet pouze tu horskou a ušetřit si tak téměř 40km. Ihned jsem se ke skupince bojkotujících přidala. Nakonec nás bylo asi 9. Bohužel jsem zapomněla v autobuse zapnout GPS, takže tahle část mi jako jediná chybí.
    Autobus čekal v Lozari. Během chvilky po našem příjezdu přijel Ondra a vydali jsme se dál. Uvěřila jsem mu, že ví, kde je odbočka. Zajeli jsme si několik kilometrů ale především i dalších 150 výškových metrů. Ondrovi se povedlo na naší špatnou trasu strhnout Zuzku s Lenkou. Aspoň že jsem nejela celou trasu :) Ale naše varianta byla moc pěkná a hned jsme ji Milanovi doporučili :) Do Belgodere jsme tedy přijeli přes Palasco na druhé straně sedla. Zaparkovali jsme kola u kavárny opřená o velký betonový květináč, ale ihned na nás vyběhla pani z vedlejší kavárny a odháněla nás, že tam si je nemůžeme dát. V kavárně jsme si objednali panini italiano a juice. Slečna nám donesla pouze panini a ani se neobtěžovala nám říct, že juice nemají. Posledních několik kilometrů před Calvi jsme jeli po té magistrále a ujistili se, že jsme udělali opravdu dobře, když jsme se jí vyhnuli.
    V kempu jsme byli včas, takže jsme stihli i vykoupání v moři. Po večeři vyrazila většina lidí do Calvi. Krásné městečko s Citadelou.


20.9. - pondělí
prohlídka Calvi, sedlo Col de Palmarella, problémy s vlekem, Porto, 82km
    Prvních 37km jsme jeli nenáročným terénem, potom se najedli u autobusu a následovalo pořádné stoupání do sedla Col de Palmarella. Tohle stoupání mi z těch všech vadilo asi nejvíc. Bylo už po poledni, slunce pražilo celou dobu. Když jsme zastavili v jedné zatáčce udělat si malou pauzu, zastavilo vedle nás auto, vyběhla slečna a chlapsky si odplivla přes zídku. Slečně se ta cesta asi nelíbila ještě víc :)
    Konečně jsme dorazili nahoru a pak už nás nic náročného nečekalo. Těsně před Portem jsme se dostali do dopravní zácpy. Nějaký autobus se tam snažil projet proti nám a tlačil všechny osobáky před sebou. Všichni museli couvat. Ale ani za autobusem se to nerozjelo. V další zatáčce jsme objevili odpojený náš vlek, Milana a policii, která to tam řešila. Naši řidiči nemohli s vlekem projet, museli ho odpojit a policie zavolala osobák, který nám měl vlek odtáhnout. Ten zrovna zapojovali. Mysleli jsme si, že tím je věc vyřešena. Mysleli si to i řidiči. Když jsme přijeli do kempu, zrovna vítězně otvírali pivko, jak tu strašnou cestu nakonec dobře zvládli. Za chvíli ale přijel Milan se špatnou zprávou, vlek nám nepřivezou až do Porta, protože to by prý bylo protiprávní, dovezli nám ho jen do místa, kde už s ním náš autobus projede, a máme si ho tam vyzvednout. To tedy znamenalo protlačit se pracně s autobusem celou tou úzkou klikaticí až do místa, kde je možné autobus otočit a potom celé absolvovat znovu v druhém směru a někde si cestou zapojit ten vlek. Jednalo se asi o 15km výlet, ale řidiči to jeli hodinu a půl. My jsme jim drželi palce v kempu a bohužel prošvihli koupání v nádherném bazénu, na který jsme se všichni těšili. Ale hlavně že nakonec všechno dopadlo dobře. Večeře byla trochu opožděná, ale byla :)


21.9. - úterý
na výběr pěší výstup na Capo d'Orto nebo cyklistická etapa, nakládání cyklistů v Sagone, kemp v Porticcio, pěší 13km
    Vzhledem k nabitému naplánovanému programu jsme snídali už v 7:30h. Měli jsme možnost vybrat si, zda půjdeme pěší výstup na Capo d'Orto nebo cyklistickou etapu do Sagone. Tady jsme se s Ondrou rozdělili, protože já si s radostí užila můj jediný letošní výstup, kdežto Ondra se svým křupajícím kolenem raděj zvolil cyklistickou variantu.
    Výstup byl poměrně krátký, ale náročností to byl pěkný horský výstup. Vůbec jsem nelitovala, že jsem si na něj vzala hůlky (tušila jsem, že budou nohy z kola znavené a ráda jim odlehčím, navíc jsem si hůlky kupovala letos, tak jsem je musela vyzkoušet). Cestou zpět se ozvalo Dáši koleno, tak jsem jí je půjčila, ať si ho při tom sestupu tolik nenamáhá. Byla nadšená a hned hlásila, že si je taky pořídí :)
    I přes brzký budíček jsme neměli šanci naplánovaný program stihnout. Nabírali jsme zpoždění kde to jde. Jednak nám trval výstup, jednak se s námi zase složitě proplétal autobus. V Portu jsme vyzvedli vlek a zbylé výletníky a vyrazili tentokrát vnitrozemím do Sagone pro naše cyklisty, kteří tam na nás už chudáci čekali. Ani cesta vnitrozemím ale neproběhla úplně bez problémů. V jednom místě byl mostek tak úzký, že jsme přes něj neprojeli a museli jsme opět odpojovat vlek a všichni kdo mohli vlek táhli přes most.
    Do kempu jsme přijeli za tmy. Stavět za tmy nic příjemného není. Člověk nevidí, co si to našel za místo. Bohužel zrovna v tomhle kempu byl dost bordel a tak se stalo, že si Ondra propíchl karimatku o odhozený připínáček (ráno jsme objevili ještě odhozené tyčky od stanu, odhozený sušák na prádlo .. takové trochu smetiště). Večeře byla samozřejmě taky zpožděná, tentokrát v 10h. Ale byla večeře a ne balíček.


22.9. - středa
odpočinkový den na pláži, odpoledne prohlídka hlavního města Ajaccio, západ slunce nad Krvavými ostrovy
    Ráno jsme se povalovali u moře, koupali, slunili, když zrovna náhodou vykouklo sluníčko, a pouštěli draka. V 1h byl oběd, domácí svíčková, a ve 2h jsme vyrazili autobusem do Ajaccia. Prošli jsme si město, dali si vynikající zmrzlinu, oželeli dům, kde se narodil Napoleon, protože nám zavírali před nosem a vtipně vyřešili akutní potřebu :) S Markét jsme totiž hledaly toaletu a nikde se nám nedařilo, až Dan zahlédl nějakou vernisáž a napadlo ho, že tam určitě budou mít to, co hledáme. Bylo nám mezi těmi lidmi slušně ustrojenými docela trapně, ale když člověk musí, tak musí :)
    Navečer nás autobus odvezl na nedaleké krvavé ostrovy, kde jsme jen tak tak stihli západ slunce. Museli jsme si ale trochu zasportovat. Krvavé ostrovy byly v plánu předchozí den, ale už jsme je opravdu nestihli, a zřejmě to bylo dobře, protože včera bylo zataženo a ze západu slunce by asi moc nebylo.

23.9. - čtvrtek
dva výšlapy, Sollacaro, pro zájemce Filitose, Propriano, 54km
    Dnešní den jsme si užili hned dva pořádné výšlapy. Na tom druhém mi Ondra ujel. Když jsem ho skoro za hodinu dojela, zrovna si dopřával oběd v Sollacaru v jedné kavárně. Chtěla jsem si dát taky něco k jídlu, vlastně jsem se na to těšila celý kopec nahoru, ale pán mi oznámil, že už mají zavřenou kuchyni. To mě už tak naštvanou naprosto zdeptalo, takže jsem si v kavárně nedala nic a na nejbližším vhodném místě si dala bagetu, kterou jsem si vezla v batůžku.
    V Sollacaru jsem nenašla správnou odbočku na sjezd po malé silničce. Z gps záznamu jsem potom zjistila, že jsem odbočku zkoušela správně. Na místě to ale vypadalo, že někomu jedu do zahrady, takže jsem to otočila. Nakonec jsem tedy jela sjezd po hlavní silnici jako většina ostatních.
    V kempu jsme se sešli u bazénu. Nebylo ale takové teplo, aby se nám do něj chtělo vlézt. Většina lidí se jen slunila na lehátku.


24.9. - pátek
Sartene, výstup do hor, Zonza, 55,5km
    Ráno jsem pocítila, že mě skolil nějaký bacil. Hlava jak kdyby mi do ní někdo celou noc bušil. Na dnešní trase bylo možné setkat se s autobusem, tak jsem usoudila, že pojedu pouze první trasu, abych viděla Sartene, a výstup do hor si nechám ujít. Ujeli jsme 3km a zastavili se u obchodního domu, kde nakupovali zásoby i naši a bylo tedy možné si nákup rovnou nechat v autobuse a netahat se s ním Ty 3km mi stačily k tomu, abych usoudila, že dnes raději nepojedu vůbec. Nasoukala jsem si kolo do autobusu, nebyla jsem tam jediná :) a dala si modafen. Holky mě ale přesvědčily, že nevidět Sartene by byla velká škoda. Je to údajně nejkorsičtější městečko a taky nejvíc proslulé Vendetou. Když navíc řidiči špatně odbočili a omylem s námi přijeli až přímo pod Sartene a ušetřili nás tak 6km stoupání, neváhala jsem a vydala se s holkami do Sartene. Prohlédly jsme městečko, nakoupily nějakou to hloupost na památku, Milan toho využil a svěřil nám Marušku, a vydaly jsme se nejkratší cestou k autobusu.
    Cesta byla jen asi 20km, sjezd a pak rovinka. Když už jsem ale vyhlížela autobus za každým stromem, najednou ho Irenka objevila vysoko nad námi. Daly jsme si tedy na závěr nečekaně stoupání. Měly jsme trochu zpoždění, ale věděly jsme, že nám autobus nemůže ujet, protože s námi jede Maruška, a kdo by vařil, kdyby ji nechali jet celou trasu :)
    Druhou etapu jelo autobusem docela hodně holek. To jen pánové jsou takoví nezmaři a nadšenci. Však si mi Ondra stěžoval, že jsou ty trasy pořád krátké. Stanovali jsme v horách, konečně na měkké půdě, takže jsme mohli normálně zatlouct kolíky. Byla tam ale docela zima. Večer se mi nechtělo sedět na zemi na dece, tak jsem byla ráda, že se pro mě našla malá židlička. Seděla jsem v pravidelném hloučku u autobusu s řidiči a průvodci, kdežto Ondra pokecal v druhém hloučku "na stojáka" mezi stany. Řidiči se do mě hned začli navážet, že to je nějaké divné, ne? Že mě tu ten můj nechá samotnou a stojí někde támhle s ostatníma. Nemohli pochopit, že přeci nemusíme být pořád na sebe nalepení, navíc když oni už neměli volnou židličku :)


25.9. - sobota
sportovně odpočinkový den, ráno vodopád Piscia d'Gallo (6km), odpoledne výšlap do sedla Col de Bavella (25km)
    Ráno se u nás v kempu zastavil bagetář, takže jsme nakoupili čerstvé pečivo. Jeli jsme autobusem k vodopádu Piscia d'Gallo. Od autobusu to byla vycházka 6km dlouhá. Hůlky jsem tentokrát půjčovala Verče s vymknutým kotníkem. Na kole to prý šlo, ale pěšky se jí chodilo pořád ještě špatně. Vodopád zrovna slaňovala nějaká skupinka nadšenců. Je zajímavé, že z oficiální vyhlídky na vodopád není téměř nic viděl a člověk prostě musí slézt ještě 20m dolů, aby ten vodopád konečně viděl :)



    Odpoledne jsme měli možnost vyjet si do sedla Col de Bavella. Milan nás varoval, že tam hodně fouká, že si určitě máme vzít něco proti větru. Foukalo tak strašně, že i přes dobrou výbavu nebylo možné vydržet nahoře déle než 10 minut. Rychle jsme vyfotili pár fotek a hurá zpátky do Zonzy.
    Večer byla v kempu velká zima, větší než včera. Téměř nikdo nevydržel sedět venku. Pouze hlouček u autobusu setrval, měli zřejmě dostatek alkoholu :) Já jsem se aspoň zabalila do spacáku, ale i tak jsme vydrželi venku jen asi do 9h. Teplota v 9h večer byla 10^oC.


26.9. - neděle
jezero l'Ospedale, sjezd 900 výškových metrů, Porto Vecchio, Bonifacio, projížďka na výletní lodi, 33km
    Probudili jsme se do takové zimy, že jsem se těšila na slibovaný výšlap 13km a byla jsem zklamaná, když byl velmi mírný. Horskou část jsme jeli téměř v mraku. Teplota klesla asi na 8^oC. U jezera l'Ospedale foukal tak silný ledový vítr, že jsem měla pocit, že k tomu kolu přimrznu. Nasadila jsem si kuklu na zakrytí uší a udělala jsem dobře. Sjezd, který následoval, byl ze začátku taky v pořádné zimě. Alespoň jsme viděli, že sjíždíme do slunečného počasí a mohli se tak těšit na příjemné teploty.
    Dole už na nás čekal autobus a nakládání kol. Poslední nakládání. Už nás žádná cyklistická etapa nečekala. Přijeli jsme do kempu v Porto Vecchia, postavili stany a vyrazili do Bonifacia. Celou dobu nám foukal silný vítr. Maruška se bála, že jestli to nepoleví, nebude moct ani uvařit večeři. V Bonifaciu jsme byli mile překvapení, že nás vzala lodička na moře. Čekali jsme totiž mořeplavbu zavřenou, jak nám vzkazoval Richard, který se jel do Bonifacia podívat na kole. Nakonec nás pouze nemohli zavézt do jeskyně, ale jinak jsme projížďku absolvovali. Vlny ale byly pořádné, kam se hrabe Matějská se svými atrakcemi :)
    Bonifacio se mi líbilo moc. Město visí na skále nad vodou, k moři vedou dlouhé schody zasekané do skály. Nakoupili jsme si ve Sparu dary pro rodinu. V kempu pořád silně foukalo. Vaření se nakonec zvládlo s improvizovaně vyrobeným závětřím. Milan nás varoval, že v tomhle kempu se dodržuje noční klid a že si na Kudrnovské zájezdy často majitelé kempu stěžují. V tom silném vichru ale nemohl nikdo nic slyšet :) Bohužel ale ne všichni měli chuť v tom vichru sedět venku, takže rozlučková párty byla spíš komornější.


27.9. - pondělí
dopoledne v kempu, odpoledne Bastie, nalodění na trajekt
    Probudili jsme se opět do silného vichru. Milan tedy usoudil, že přesuneme odjezd už na 14h, místo plánovaných 15h. Při snídani někteří usmlouvali ještě hodinu. V tom vichru se toho opravdu nedalo moc dělat. Kemp sice nabízel krásný bazén s tobogánem a vířivkou, ale většina lidí u něj seděla v mikině a dlouhých kalhotech. Pouze několik odvážlivců se vykoupalo. Když jsem viděla, jak se Ondra klepe vždycky, když vylezl ven, tak jsem vůbec nelitovala, že jsem si pokoupání nechala ujít.
    Odjeli jsme do Bastie. Po východním pobřeží to šlo celkem rychle. V Bastii jsme si dali kafíčko. Nemohli jsme si ho vybrat z lístku, protože kuchyně otvírala až za hodinu, a tak nám číšník odmítl dát jídelní lístek. Potom jsme si prohlídli město. Takhle pěšky jsem si ho užila mnohem víc než na kole. Před trajektem jsme stihli ještě poslední nákupy a potom jsme dlouho čekali v autobuse na trajekt. Těsně před 9h nás konečně nechali nalodit. Procházeli jsme trajektem se spacáky a karimatkami a zjišťovali, že všechna šikovná místečka na přespání už jsou obsazená. Nakonec jsme si našli celkem pěkné spaní v herně. Bohužel ale asi za hodinu přišla obsluha, že tu nemůžeme spát, protože hernu o půlnoci zamykají. Museli jsme tedy opět přes restauraci (již po několikáté) s celou naší polní výbavou :) Nakonec jsme našli další část našich spolucestujících o dvě parta výš ve Sky baru. Ideální místo pro poslední párty. Koupili jsme si s Ondrou pivo, abychom tam teda taky něco utratili, když už jim tam budeme nocovat. Během chvilky se ale začla loď strašně houpat. Na vyhlídkové lodi mi to přišlo jako zajímavý zážitek, tady ani trochu. Začali jsme řešit, jak tohle přežijeme dalších 8 hodin. Nakonec bylo nejlepší řešení zalehnout a usnout. Pivko jsem tedy nechala Ondrovi, to už jsem nezvládla. Jedna holčina přinesla zprávy z toalet. Prý jsou všechny kabinky beznadějně obsazené a nad každým umyvadlem někdo visí. Takže na záchod nechodit!

28.9. - úterý
    Překvapivě se mi spalo dobře. Usnula jsem rychle a ráno, když nás probudila hudba v rozhlase, už jsme se blížili k přístavu, takže vlny nebyly tak silné. Budíček jsme měli krátce po 6h. V 7:30h jsme se vylodili kousek od Janova. Pak nás čekala už jen zdlouhavá cesta autobusem. Navigace mi ukázala, že osobním autem a bez přestávek bychom byli v Brně v 7h večer. Autobusem a s přestávkama jsme tam byli o půlnoci.

NAHORU